Ohlédnutí zpět: Fuck Buttons a umění hluku

Ohlédnutí zpět: Fuck Buttons a umění hluku

15. 01. 2009  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Každý se s tím minulým rokem loučí jinak. Já jsem měl tu čest udělat za ním hutnou tečku. Fuck Buttons za mě totiž do nového roku se svým albem Street Horrrsing vykročili opravdu tím nejlepším způsobem.
Svoje debutové album testují Fuck Buttons momentálně na dlouhé koncertní šňůře po Austrálii. Když s ním před rokem vyrukovali, nebyla o superlativa nouze. Pitchfork Media, vlivný hudební server z Chicaga, jej nazval supernovou na hudebním nebi. Britský hudební magazín MOJO o Street Horrrsing napsal, že to je „duhová směs zvuků, zdeformovaných hlasů, psychedelického hukotu a křováckých rytmů – to vše vměstnané do 50 minut“. Andrew Hung a Benjamin John Power od té doby prakticky nepřestali koncertovat: v září a říjnu 2007 doprovázeli MOGWAI na jejich turné a nyní, jak už jsem řekl, sjíždějí Austrálii.



Někde jsem četl, že Street Horrrsing není album na první poslech. Nesouhlasím. Se mnou resolutně zamávala už první devítiminutová skladba „Sweet Love For Planet Earth“. Tato úžasně dynamická epopej začíná nenápadně možná jen proto, aby postupně a bez jakékoli vlezlosti vyplnila každý volný prostor ve vaší hlavě. K původně jemným počátečním zvukům xylofonu se minutu po minutě přidávají další a další zvuky a vrchol přichází s nástupem vokálů, které jakoby patřily někam těsně nad propast věčnosti – exaltované nebo spíš zdeformované do té nejtragičtější možné podoby řvou něco o tom, že je Zemi potřeba opravdu před člověkem zachránit.

„Ribs Out“, druhá a o poznání studenější skladba, jakoby měla sloužit k rituálnímu očištění před druhou velkou hudební výpravou. „Okay, Let´s Talk About Magic“ je totiž podobná dialogu – sice ponořenému v nekonečném oceánu hluku, který je přerušovaný rytmickým bubnováním a malými zvukovými zemětřeseními, ale přece jen dialogu. Celková výstavba skladby je založená na jednoduchém triku: máte pořád podivně nutkavý pocit, že něco úžasného na vás ještě na konci čeká. Naštěstí tomu tak opravdu je! Minutu a půl před koncem se strhne běsnění, které vlastně nejde ani pořádně popsat. Zjednodušeně řečeno se ty hlasy, které spolu na začátku ještě komunikovaly, hrozně servou a pak usmíří.



Následujících 8 minut už patří výtvoru „Race You To My Bedroom/Spirit Rise“ – daleko klidnější a váhavější skladbě, která obsahuje vokály znějící místy jako hlasy posádky Apollo 13 po výbuchu jedné z osudných kyslíkových nádrží. Nebo možná taky jako radiový přenos křiku mučeného vězně někde z chatrče hluboko v pralese…O to, že se pod tou naléhavostí úplně nesesypete se starají konejšivé, ustaraně táhlé zvuky kláves. V pořadí pátá „Bright Tomorrow“ se svým hutným beatem a zvukovými smyčkami zní po takovém nášupu už jen jako znělka večerníčku – sice se ještě v půlce zlomí do výraznější noisové polohy, ale už tak nebolí. A vsadím se, že na závěr toho celého kosmicko-apokalyptického výletu vám před očima začnou běhat barvy. „Colours Move“ je poslední, nejvíce archetypální a nejvíce vypiplanou ochutnávkou šílených noisových mágů, kteří si říkájí Fuck Buttons.
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika