Dotykoví Tata Bojs vyprodali Akropoli

Že tenhle koncert bude vyprodaný bylo jasné už když informace o jeho konání spatřila světlo světa. Nepochyboval jsem o skutečnosti, že na něm nebudu chybět, a tak jsem v jeden únorový čtvrteční podvečer kráčel potemnělými uličkami Žižkova směrem k paláci Akropolis. Jakkoli byly téměř liduprázdné, Kubelíkova ulice skrývala hada tvořeného lidmi toužícími slyšet své oblíbence v hlavních rock´n´rollích v délce, která mi příliš neimponovala a výhoda novinářských akreditací končila u fronty na šatnu, která je pro všechny stejná. A nemohu si v tomto bodě odpustit poznámku, že má výhoda generuje tento report zatímco napěchovaný guestlist generuje maximálně spokojené úsměvy na tvářích kamarádů těch správných kamarádů.



Pochybuji o tom, že by si sama kapela napsala na guest tolik lidí a šla tak de facto proti svým skutečným fanouškům. A ano, i o tomto je potřeba mluvit. Každý přeci někdy zažil, že se na akci již nedostal a cedulka s nápisem SOLD OUT mu mávala na cestu zpět. A tuto skutečnost zmiňuji i proto, že Akropolis ten večer pojala více lidí než bylo zdrávo. Sleduje-li někdo koncert ze schodiště přes jindy zavřené vstupní dveře do sálu, je už něco špatně.

Tata Bojs naštěstí všechny tyto neduhy jinak vždy nadmíru příjemného prostoru vynahradili svým energickým přístupem, z něhož jde cítit dokonce i na to schodiště, že to dělají protože chtějí, protože je to baví, protože to baví jejich fanoušky. Ještě než však mohli skákat do rytmů songů (nejen) pro ně notoricky známých, své sólo si střihnul Václav Havelka coby písničkář Selfbrush. Jeho výraz a styl zpěvu mě vždy zaujme, a to tak, že skutečně poslouchám. Zdá se vám to samozřejmé? Nikoli, většina lidí se věnovala konverzaci a pouze část lidí přímo pod pódiem vnímala jeho promyšlené a křehké skladby, které doslova pohladí.

Jinak tomu bylo krátce po skončení předskokana Selfbrushe. Plátno visící na kraji scény se mírně pohupovalo jako předzvěst dotyků, které z nás vyždímou vše co půjde a já právě dopil druhé pivo. Váhání zda jít pro třetí či ne se nakonec vyjevilo jako neopodstatněné, poněvadž těsně před začátkem se ještě dalo do sálu jakž takž vecpat. Zaujal jsem pozici osekanou o možnost akčnějšího pohybu, zaostřil na pódium, světla zhasla, ta za plátnem se rozsvítila a na jeho ploše se míhaly siluety tatáčů, protnuté tisíci růžových světel až by jeden na zlomek vteřiny myslel, že je v planetáriu. Ostatně, Vesmírná ten večer taky zazněla. První skladbou však byla Růžová armáda, kterou kluci končili svá vystoupení na letních festivalech.



Tato obměna hned ze startu věštila příjemnou změnu, která se nakonec stala skutečností, protože zazněly skladby, které pamatují jen skalní fanoušci. Trik s plátnem mi připomněl DVD se záznamem koncertu Placeba z Paříže Soulmates never die – začínal totiž stejně a stejně jako v Paříži i v Akropoli plátno po první skladbě spadlo a typické košile s kravatami byly na světě spolu s mašinkami VJ Clada, který svými doteky doslova oživoval projekci na plátnech a dodával tak koncertu punc skutečně vizuálního zážitku.

Celkem zaznělo 16+3 skladeb. Tu na kterou jsem se nejvíc těšil jsem proch… strávil na wc. Popojedem. Znáte to každej, aneb když musíš, tak musíš. Ve chvíli, kdy jsem opouštěl své pracně vydobyté místo, jediné co mi běželo hlavou bylo, aby právě teď nehráli Šťastnější. Byla tam – set list byl neúprosný. Zaslechl jsem pouze půlku právě ze schodiště, jehož obsazenost dávala znát, že dostat se zpět do sálu bude obtížné. Na malou chvíli jsem přemýšlel jestli nestrávím zbytek koncertu na baru. Ten má ve svém portfoliu taky pár pěkných kousků, po kterých euforie nastupuje na scénu. A to tím spíš, že Tata Bojs jsem slyšel již mnohokrát. Jenže chytlavost jejich skladeb je natolik přirozená, že jí podlehnete a prostě si je užíváte. Po Šťastnější následoval lehce upravený Prométheus, velké za něj plus! Nechyběla klasika pro Elišku, tedy Elišce :-D na chvilku jsme zkameněli s Trilobeatem z desky Kluci kde ste? Pak jsme se dozvěděli, že kluci Dostali občanky, trochu se srovnali s Geometrickou a zapíchli to trojlístkem Pěšáci s vokálem z lidu, Attention Aux Hommes! „Hrůza, no“ a již zmíněnou Vesmírnou. Následoval v zákulisí schovaný přídavek se Skovkou, Bublajzova exhibice s dráty všude okolo a hurá domů. Tedy ještě na skok do Roxy na neméně zajímavou Bulvu Fabulu, na níž mi došlo, že tohle byl příjemný večer a že tatáči mají stále co říct a po té už jen hurá spát s myšlenkami na festivaly, kde tuhle partu z Hanspaulky určitě potkáme, usínat. Tak snad… Už aby to bylo. Dobrou noc :-D