And You Will Know Us By The Trail Of Dead, pracovně TOD, nejsou žádní nováčci – dali se dohromady v roce 1994 a když v roce 2002 sklidili zaslouženě úspěch s albem Source Tags & Codes, měli za sebou už pověst divokých indie týpků a na kontě několik alb. Agrese, která se zpočátku vybíjela na zničených kytarách, se po letech zvnitřnila, ale neztratila nic ze své divokosti. Dvě předposlední alba, Worlds Apart (2005) a „So Divided (2007) byly možná krokem zpět od vydařenéo Source Tags…, ale poslední album s názvem Century of Self udělalo definitivní tečku za pochybnostmi některých fanoušků. Zpět k přímočarým zvukům, ráznějším vokálům, ale i hlubšímu prožitku.
Koncert v Roxy byl ještě dvakrát agresivnější a hlasitější než jsem po poslechu Source Tags & Codes očekával. Až potom, co jsem slyšel ochutnávku ze zmiňovaného alba Century of Self, jsem pochopil, proč. Je to totiž epos, ve kterém se stopáž jednotlivých tracků drží v průměru na čtyřech minutách a kde to na každém rohu vybuchuje záplavou kytarových efektů a k prasknutí vyšroubovaných vokálů zpěváka Conrada Keelyho. Jediné štěstí je, že i když hlasité a zahlcující, album Century of Self vás chytne a pustí až u poslední písničky. To, co dělá ToD tak výjimečnými je jejich schopnost naroubovat agresivitu, destrukci a divokost pořádnou dávkou temných emocí. Přidejte si do toho klávesy a dostanete divoký, ale extrémně bohatý a zároveň chytlavý post-rockový příběh.
ilustrační foto
Koncert v Roxy, jehož bratra z Music Hall of Williamsburg můžete omrknout
zde, byl zaměřený na přesně vyznačený výsek hudebních posluchačů, kteří věděli, do čeho jdou. V Roxy nebylo plno, při amerických předskokanech Gringo Star se lidi spíš jen courali a trošku nedůvěřivě přihlíželi výkonu atlantského kvarteta pod vedením bratrů Furgiuele. Pak ale na podium dorazili Trail of Dead a najednou jich bylo všude plno. Frontman Conrad Keely, který se o vokály a kytarové riffy dělil s multiinstrumentalistou Jasonem Reecem, bubeníkem a druhým zpěvákem, hned od začátku nasadil zběsilé tempo. Trvalo mi pár minut, než jsem si na tu dokonale úchvatnou kytarovou unisono zeď přivykl a začal rozpoznávat jednotlivé tracky (mnohé spíš rozeznávám až při pohledu zpět a s kompletním Century of Self v uších). Mým absolutním favoritem se staly Giants Causeway, otvírák alba Century of Self, Far Pavilions a Isis Unveiled. A hlavně Isis Unveiled, více než šestiminutová lahůdka s neskutečně chytlavým kytarovým úvodem a podobně uhrančivým zpěvem Keeleyho, který na podiu prodělal během té více než hodiny podivnou metamorfózu. Na začátku spíše klidný a soustředěný hudebník, v agilnosti zaostávající za Reecem, který při jednom songu seskočil z podia a začal zpívat uprostřed rozpařeného publika, se změnil ve řvoucí médium. Médium, které dokázalo na konci celého koncertu vystřihnout tak úžasný, psychedelií říznutý kousek, že z toho musel běhat mráz po zádech nejen mně. Bez debat událost měsíce!