Yeah Yeah Yeahs v Roxy

Zvířat bylo v Roxy ve středu večer o něco víc – Akkiko, zpěvačka z Comanechi, anarchisticko-punkového dua, nešetřila ani sebe, ani mírně zaražené fanoušky. Poslední kousek s názvem Suck a Dick jsem stihl celý, ale nijak mě nepřesvědčil. Kulometné dávky poněkud falešně znějících zvratko-výkřiků a lehce infantilně působících průpovídek byly na první pohled docela cool, ale po chvilce přestaly zajímat. Suck a Dick bez ejakulace.



Zatímco se po skončení předskokanů YYYs v zákulisí připravovali na svůj první koncert v Čechách, Roxy se nebezpečně zaplňovala. Bylo vyprodáno se vším, co k tomu patří. Atmosféra je atmosféra, ale ulepené doteky potem slitých paží a pravidelné zakopávání o zpocené nohy kolegů v davu, prostě není moje kafe. Nevím, jak to je v Roxy s odvětráváním, ale pokud existuje, tak bylo celý středeční večer nepochopitelně vypnuté – a bylo to náležitě znát. Sauna, jen v plné polní, ne bez plavek.

Fyzické nepohodlí bylo naštěstí kompenzováno estetickým zážitkem – pódium sténalo pod hustou fialovou barvou a na jeho pozadí se leskly čtyři modro-stříbrné soustředné kruhy. Když krátce po půl deváté potemnělo, přišel vrchol večera: Karen Orzolek, polsko-korejská diva odrostlá v americkém státě New Jersey, majestátně nakráčela na pódium ve své speciální egyptské róbě – tedy alespoň mně se zdálo, že si hraje na faraonku. S nakreslenou bradkou, vlasama hluboko do čela a podivným turbanem na hlavě působila víc než impozantně.

Okamžitě po nástupu na scénu převzala frontmanka otěže a nepustila je až do konce – možná svým excentrickým vystupováním zastínila Briana a Nicka, ale vzhledem k výslednému dojmu to vůbec nevadilo. Charizma, charizma, charizma a ještě jednou charizma. Starší kousky z alb Fever To Tell (2003) a Show Your Bones (2006) doprovázela pogováním a divokými kreacemi. Hned na začátku koncertu se snažila vyřešit vedro v Roxy po svém – po každém loku vody následoval záklon hlavy a dokonalý gejzír rozprsknuté tekutiny, která na fialovém pozadí vypadala jako kouřová clona. Její další kousky – orgasmický řev do mikrofonu v puse, kožená bunda vržená do publika a její nevyčerpatelný entuziazmus – byly tím nejlepším, co Roxy ve středu večer zažila.



Koncert, který se i s dvěma přídavky vlezl do necelých 90 minut, ale nebyl jen Karen O a YYYs. Jsou věci, které ani sebelepší kapela nedokáže ovlivnit, a v Roxy to platí dvakrát. Když jsem se tam „spálil“ poprvé, na koncertě The Prostitutes, sváděl jsem to hlavně na sebe. Slyšel jsem od nich všehovšudy pár věcí – a hned na vyprodaný koncert. Na utrpení, pocházející z nesmyslně převařených kytar a vokálu, který jim nemohl konkurovat, jsem brzy zapomněl a na YYYs jsem se opravdu těšil. Album It´s Blitz bylo sice trošku moc sladký, ale přece jen bonbón. Blitzové tracky Zero, Heads Will Roll a Dull Life, které se na albu poslouchají jedna báseň, ale v upocené Roxy zněly tak trochu jako z jiného světa – a to byla přitom zvukově ta lepší část celého koncertu. Dala by se k nim ještě přidat skladba Gold Lion z Show Your Bones, ale to je tak vše. Zbytek, až na výjimky, se nořil do těžko poslouchatelné zvukové záclony – přidejte k tomu několikrát provazbený mikrofon a začne vám to opravdu vadit. Když dozněla poslední „řádná“ Y Control, prodral jsem se k baru a po krátkém hodnocení a nutkání nechat si špatný zvuk potvrdit od ostatních, jsem zamířil k šatně.

Kdybych si takové zklamání prožil poprvé, možná bych nad ním mávl rukou, protože pro toho, kdo chtěl, byl ten koncert pecka – nadržené publikum v Roxy s YYYs dýchalo a Karen O, Nick i Chase byli fakt našláplí, a to bylo to hlavní. Avšak pro toho, kdo tam šel s menší dávkou neskrývaného obdivu, znamenal koncert spíš rozčarování. Škoda jen, že se musí připsat na vrub špatné akustice a zbytečně přecpanému klubu, který zvuk kapel typu YYYs prostě nedává. Nemůžu si pomoct.