Glass přijel tentokrát v doprovodu poněkud klidnějších a méně známých osobností – přivezl s sebou svou partnerku, ale hlavně violoncellistku,Wendy Sutter, a všestranně nadaného Micka Rossiho, který usedl za perkuse. I přesto, že nepatřím mezi nejoddanější Glassovy fanoušky a nesleduji vše, co Glass napíše, na koncert do Kongresového centra jsem šel s velkými očekáváními. Už při pohledu na pečlivě vyvedený informační bulletin, který jsem při akreditaci dostal, jsem se zaradoval. Program sliboval mimo jiné také hudbu z filmu Naqoyatsi, klavírní skladby z cyklu Metamorphosis a část z cyklu Glassworks.
Poprvé jsem na Glasse narazil před nějakými 12 lety, když jsem se dostal na trochu nevšední večírek. Byl podzim, na stromech žloutlo listí a já jsem se ocitl na promítání filmu Powaqqatsi – experimentálního hudebního „dokumentu“, který pomocí trikových záběrů a střihové rytmizace, podřízené hudbě právě Philipa Glasse, mapuje destruktivní chování lidstva. Výsledkem kombinace Glassova minimalismu naroubovaného na world-music a podmanivých záběrů je 99 minut nesmírně intenzivního zážitku. Němá krása. Takový dětský kaleidoskop pro dospělé – stačil jeden začouděný večírek a stal se ze mě glassista.
Powaqqatsi (1988) patří do známé trilogie žánrově identických dokumentů, jmenovitě Koyaanisqatsi (1983) a Naqoyqatsi (2002), které jsou všechny z dílny režiséra Godfreye Reggia, který si jako svého „spiritus agens“ vybral právě minimalistu Glasse. Jsou to audiovizuální skvosty, série dynamických vyprávění podkreslených Glassovým svižným a hlavně hypnotickým vršením monotónních rytmů a zvuků nejrůznějších nástrojů. Glassova hudba není konzumní záležitost – člověk se musí tak trochu usebrat, zaměřit do sebe a pak jen poslouchat. Přesně s takovým plánem jsem na koncert Philipa Glasse zamířil…
…nebylo to úplné zklamání – pro ty, co si dokáží vážnou hudbu vychutnat lépe a zajímají se o ni, to byl určitě velký svátek. Ostatně mnohonásobné ovace vestoje na konci koncertu jen potvrzovaly věhlas člověka, který pokud má chuť s někým, třeba Leonardem Cohenem, spolupracovat, jednoduše zvedne sluchátko a nahraje s ním…třeba Book of Longing (Kniha toužení, adaptace Cohenových básní). Glass má neskutečné charizma – pohlazením byly i krátké vstupy Glasse, který každou část programu uváděl několika slovy a hlasem, ze kterého čišel klid, radost a pokora.
Program v sobě skrýval pro každého něco – já jsem si nejvíc užíval sólových výstupů samotného Glasse, které mi připadly v jeho ne-virtuózním podání o to úchvatnější (Metamorphosis, Etudes). Škoda jen, že se program koncertu skládal z tolika „fragmentů“ – při přechodech z jednoho na druhý bylo znát, že to celkové atmosféře nesvědčí. Než se posluchač začal plně soustředit na jednotlivé repetitivní struktury a „naučil“ se užívat jejich plíživé krásy, byl konec. To byla podle mě největší chyba jinak příjemného koncertu.
Část programu, určená pro hosta večera, cellistku Wendy Sutter, s názvem „Songs And Poems For Solo Cello“ (2006), byla hostina nejen pro uši, ale také oči. Rudovlasá Wendy, oblečená v dlouhých fialových šatech a doširoka rozkročená nad svým cellem, zaplňovala zvukem a hlavně přednesem celé kongresové pódium. To se ale již nedá říct o druhém hostu večera, perkusistovi Micku Rossim, který, ač vybaven rozsáhlou artilerií gongů, bubnů a chřestítek, nedostal dostatek prostoru. Na závěr zasedl spolu s Glassem ke klavíru, ale jinak působil, až na výjimky (vstupy v „Tissues“), upozaděným dojmem. Příležitost dostal také na konci, když Glass oznámil přídavek, kterým byl úryvek ze zmiňované Knihy toužení.
Dvouhodinový koncert byl tedy hlavně přehlídkou Glassova obrovského záběru a nadání. To pro mě osobně nalezlo vrchol ve zmiňovaném trojdílném eposu o vývoji lidstva. Není od věci si ho čas od času připomenout – třeba i v Kongresovém paláci.
ilustrační foto