Źádné francouzské šáňo samozřejmě v sobotu večer v SaSaZu po podlaze neteklo, ani se neprohýbaly stoly pod ústřicema. Metaforicky by se ale určitě dalo říct, že to byla opulentní hostina par excellence – a přitom poskládaná z těch nejjednodušších pokrmů: všudypřítomné syntetizátory, jemné, ale nepřeslechnutelné bicí, a hlavně Nicolasova kytara, tedy kytary. Střídal je jak na běžícím pásu, ale zvládal si s nimi hrát dechberoucím způsobem. A právě to bylo pro mě největší překvapení sobotního večera: Air v instrumentální podobě. Daleko méně zpěvu a aranžmá, ale o to více hudebního kumštýřství. Ani jeden laptop.
Air svoji kariéru katapultovali v roce 1998 albem Moon Safari. Sladkobolné Sexy Boy nebo All I Need v podání Beth Hirsch se okamžitě dostaly k uším statisíců fanoušků po celém světě – a vzbudily oprávněné nadšení. Nadšení, které je i po více jak deseti letech cítit pokaždé, když zazní první tóny Kelly, Remember, Sexy Boy nebo La Femme D´Argent. Zdá se, že se na těch skladbách čas vůbec nepodepsal: znějí pořád stejně svěže a pořád mají sílu přimět lidi, aby je poslouchali se zavřenýma očima. Na sobotním koncertě to měli sice Air o poznání těžší než v menších klubech s vyhraněnějším publikem, ale i tak to byly právě tyto čtyři skvosty, které dokázaly nakonec rozpustit i ty nejzarytější hudební shoppery (tak jsem si pojmenoval jednu blíže nespecifikovanou část publika). A pokud to třeba Jean-Benoitovi malinko haprovalo při výškách v Sexy Boy, tak při závěrečné, původně sedmiminutové, La Femme, muselo zaplesat srdce i tomu největšímu škarohlídovi. Co začalo jako potůček, změnilo se během dobrých deseti minut v Mekong uprostřed letního monzunu – tedy takto formulováno s ohledem na jinak dost „jemný“ koncert. Jako tečka byla La Femme víc než vhodná a připadalo mi, že jsme všichni na takový nášup celý koncert čekali. Nejednou jsem se totiž přistihl, že bych uvítal trošku víc crescenda, nějaké završení jinak bezchybně zahraných skladeb. Člověk se vydrží nějakou chvilku kolíbat a podupávat, ale tu a tam zatouží po svižnějším tempu. Otázkou zůstává, jestli je na koncertě Air takové přání vůbec povoleno.
Pokud ano, pak jedním z nejvítanějších zásahů v tomto smyslu byla třeba skladba Be A Bee, se kterou se Air vytasili v druhé půlce koncertu, kdy už měli odehránu převážnou většinu skladeb z tak nějak „bilančního“ alba Love 2. Jako první totiž na koncertě zazněla Do The Joy, následovaná skladbami Love a So Light. Když se pak ale přešlo ke starším věcem, začal mít člověk trošku pocit, že kluci zapomněli zpívat, anebo se zpěvu záměrně vyhýbají. Vedle až „obývákové“ atmosféry to byla druhá vada na jinak skoro bezchybné tváři AIR - Lásky, Představivosti a Snů. I když možná jak pro koho: když u uvzdychané Cherry Blossom Girl vyzval Jean-Benoit přítomné muže k útoku na všechny osamělé ženy, co je mají po ruce, bylo to jako nošení dříví do lesa. Polovina párů kolem mě už do sebe byla beznadějně zapletená.
To, že jsou Jean-Benoit a Nicolas nefalšovaní snílci, kteří by se spíš hodili do období kordů a hozených rukavic, dokázali během své hudební kariéry nesčetněkrát. Táhnou dál tradici francouzských hudebníků jako byli Dimitri von Paris nebo legendární Serge Gainsbourg a hodí se tak spíš do vašich luxusních obýváků než na taneční parkety. Moc si na ně totiž netrsnete. To ale neznamená, že by jejich desky byly nudné – naopak. Třeba soundtrack, který nahráli pro film Sofie Copolly s názvem The Virgin Suicide byl pro mě paradoxně to nejkonzistnější, co z jejich dílny vyšlo. Jednolitě zádumčivé s lehce schizofrenním nádechem se ta deska dá poslouchat pořád dokola, bez jediného zapochybování.
Highschool Lover, osamělý zástupce The Virgin Suicide, se v sobotu do sladce nakřáplé atmosféry SaSaZu, podmalované těmi nejteplejšími barvami, hodil jako nic jiného. A zrovna tak to bylo i s nejreprezentativnějším favoritem alba 10 000 Hz of Legend, skladbou How Does It Make You Feel? Prokouřený hlas, tak nějak na pokraji sil, vypráví o osudovém setkání s něčím, co nepochází z planety Země a vy se ptáte, jestli mluví o nenaplněné lásce nebo MDMA. Takové malé paradoxy ostatně dělají z Air to, co jsou: kapelu, která pod lehce ulepeným povrchem skrývá přece jen sofistikovanou a ne úplně sladkou náplň. Jak chutná, když se k ní přes vrstvu marcipánu prokoušete, ukázal už zmiňovaný přídavek v podobě La Femme D´Argent.