Torrini si s úsměvem podrobila Akropoli

Emiliana Torrini je další ze jmen, které jsem měl v hledáčku na loňské Pohodě, které jsem však krutou hříčkou osudu neměl to štěstí slyšet. Cestu jsme si k sobě, podobně jako s Lamb, našli v podobě sólového koncertu. A může za to povedený koncepční festival z dílny Paláce Akropolis, totiž EuroConnections.

Emiliana není na hudební scéně žádným nováčkem, přesto se definitivně proslavila až díky skladbě Gollum´s Song patřící, jak název napovídá, k filmu Pán Prstenů, konkrétně Dvě věže. A dále pak skladbou Jungle Drum, pocházející z aktuálního alba Me and Armini z roku 2008, jež se stala hitem takřka po celém světě. Ti kdo ale mají rádi neotřelé ženské hlasy, znějící jako pohlazení, si cestu k Emilianě našli jistojistě již mnohem dříve. O to větší radost pak museli mít právě z jejího vystoupení v Paláci Akropolis, poněvadž bylo v našich končinách prvním. A doufejme, že ne poslední.

Celý večer doplňovala krajanka Emiliany, zpěvačka Lay Low a z domácích interpretů selfBrush. Toho jsem však zastihnul už jen mezi diváky v davu, zatímco pódium s již nachystanými nástroji na hlavní chod večera Emilianu, patřilo písničkářce Lay Low, která ač byla avizována jako sama se doprovázející na akustickou kytaru, si vystřihla většinu skladeb za doprovodu jednoho či více muzikantů, kteří pak doprovázeli i samotnou Emilianu. Jejich vystoupení se tak krásně propojovala, kdy Lay nabídla ryzí folk, hezky jemný a lehce dekadentní, na nějž Emiliana navázala v podobném, leč o poznání veselejším duchu.

Avšak i v jejím repertoáru se přirozeně našly skladby s nádechem melancholie, například skladba Birds pocházející z aktuálního alba Me and Armini, znějící jako příjemná ukolébavka, při níž se ponoříte do snového světa plného obrazů, které texty Emiliany produkují v množství vskutku obdivuhodném. A to zvláště po tom, co téměř každý okomentovala s vtipem sobě vlastním. Inspirativní pak byla celá složka koncertu, ať už právě vtipné průpovídky mezi jednotlivými skladbami, například o první návštěvě Prahy v režii absintu či pohybový projev Emiliany, který lze označit za charakteristický. V barevných šatech a se svým milým úsměvem působila jako víla, která nás v té tuhé zimě přišla všechny zachránit a spolu s muzikanty ve vestičkách a kloboucích se jí to dařilo přímo náramně. Odměnou jí byl potlesk téměř vyprodané Akropole, diváků nejen ze sálu, ale i z balkonu.



Toho největšího se dočkala samozřejmě při skladbě Jungle Drum. U ní se zatím spíše poslouchající publikum začalo i slušně vlnit do rytmu, který k tomu svou rozpustilostí přímo vybízí. Z dalších skladeb nemohl chybět singl Me and Armini, smutně působící Sunny Road, vtipná Ha Ha a velmi působivá Gun, která postupně gradovala do extatického závěru díky takřka syrovým kytarám, kterých ostatně v té fyzické podobě bylo na scéně opravdu dost, což se rovněž neobešlo bez poznámky Emiliany (o metalové skupině), která tak dokázala, že ne vše co pochází ze severského Islandu musí být nutně temné, chladné a primárně dekadentní. Právě v syntéze těchto islandských artiklů a jejího pozitivního přístupu s kořeny kdesi v Itálii spočívá hlavní kouzlo této divy, kterou si rozhodně při další příležitosti nenechám ujít, a věřím, že nebudu sám.