Ed Rush: Classic story

Do klubu vcházíme krátce před jedenáctou hodinou. Už před vchodem si potvrzuji předchozí domněnku, že se řada lidí rozhodovala mezi akcí Let It Roll, která probíhá tento pátek, a právě virusoidními Break4Beats. Trošku mě to zklamalo, ne že bych si libovala v davech a tlačenici, ale to správné party „zduclo“ (nezaměňuj s halovým šílenstvím, které frčí právě na LIR) už k brejkovkám patří a bez nich to podle mě prostě není ono. Nedá se ale rozhodně říct, že by návštěvnost byla nějak enormně nízká, kolem půlnoci se začala Fleda povážlivě plnit a atmosféra zhušťovat.

Ok, zpět k ději. Zatím ještě míjím bar stage, kam se budu celý večer až nezvykle často vracet. U dveří hlavní stage mě přes prsty švihne Katcha. Zas je sexy, žensky drzá a hraje svým typicky nelítostným stylem, jež doprovází patřičným výrazivem tváře i těla. Tohle na návštěvníky B4B platí, v klubu to houstne a výkřiky se nesou vzduchem. Hned mě plácne přes uši, že zvuk není úplně echt. Katcha, ať už hrála jakkoli, se mi zdála poměrně zbytečně stažená dolů a mazce, které servíruje vždy v katchovsky klasické podobě, nemohly dle mého názoru vyniknout a to ani pro ty, kteří Katchin výkon obdivovali. Já jsem ji tentokrát nezvládla. Kolikrát, že jsem ji už slyšela? A kolikrát, že mě její výkon překvapil? A mělo mě vůbec na tomhle dílu B4B něco překvapit? Katchin zvuk se mi poslední dobou už opravdu přejídá.

Samozřejmě tady můžu hodiny a hodiny hovořit o zaslouženosti její pozice a jejím přínosu české scéně, troufám si však hádat, že nejsem jediná, koho už prostě tak nebaví. Nechci Katchu skosit, dokonce si myslím, že publikum na výkon Ed Rushe připravila příhodně, na její show mě prostě jen mrzí určitý nedostatek invence, stále ty osvědčené tracky vybírané pořád dokola, jakási nudnost, unavenost. Zdá se mi prostě, že Katcha jde zbytečně na jistotu, přitom je naprosto jasné, že po těch letech djingu má rozhodně na víc. Je asi pravda, že na scéně se o svoje místo rozhodně bát nemusí, otázka je však, nakolik její původní posluchači zůstávají věrní a nakolik se jim přejídá. Tohle hodnotím jako ukazatel skutečné kvality.

Každý clubber se nějakým způsobem vyvíjí a potom přirozeně hledá invenci, či alespoň zprostředkovávanou skutečnou energii přímo z rukou interpreta. Vždyť kdo jiný než já se jejím výkonem nechal odstřelit například na party Get Punked, jejíž pořadatelkou byla právě Katcha. Bylo to více než 5 let zpátky v olomoucké Envelopě. I tenkrát byl headlinerem „virus god“ Benn Settle aka Ed Rush. Od té doby jsem Katchu slyšela nespočetněkrát. Postrádám tu energii. Jak bylo trefně řečeno, kde jinde než uvnitř agory české (nejen) dnb scény, WKC fóru, Break4Beats prostě hrají na jistotu. Já jsem dokonce kdykoli připravená odpovědět, že tenhle přístup chápu a jsem za něj i ráda. Nová jména, nezávislí a nekomerční interpreti jsou v kurzu, ale občas je fajn taky vědět, na co člověk jde a nebát se, že to nedostane. Vizionáři, spalte mě. Jenže.

Zatímco v případě Katchi pro mě tenhle fakt přerostl v nudu, Ed Rush mě bavil. Vždycky mě fascinovalo, že člověk, který vytváří ty nejpekelnější tracky s tím nejzvrhlejším spirálovitým příběhem vypadá jako roztomilý blonďák z dívčího boybandu. Kdo měl s Edou někdy tu čest i osobně, ví, že stejně tak jeho vystupování je natolik přátelské a vstřícné, že s tím, čím svoje publikum následně bez milosti pozabíjí, prostě nekoresponduje. Ďábel se ukryl tím nejpokrytějším způsobem. Ed v očekávání postává za Katchou a okukuje svoje budoucí publikum. Dokonce si potancovává, nevídané. Vždycky nás Čechy měl rád. Atmosféra u nás je údajně fakt „wicked“.

Nastupuje za pultík. Nájezd, strach. Necítím tu správnou atmosféru ve vzduchu, mám obavy. Virus, spirály, bakterie, nemoci. Pískot. Pár desek na zahřátí. Telemetrik The Bane. Aua. To bylo o fous. Hrozná pecka. Starý fláky a hecující Ed, pokřiky. Jeď jeď! Osvědčený Konflictův Messiah, Noisií je potřísněný natolik, že mi k tomuhle večeru tak úplně nesedí. Tradicionalismus? Zapšklost? Skryté šifry skrze vizualizaci mě naplňují adrenalinem a radostí. Spousty prověřených virusovek hází těly účastníků tohohle burácení. Ruky hore si Eda vyžádá nadrzo klidně sám a dostává je obratem. Postrádám typicky brejkovskou upocenost a tělo na tělo, postrádám masový zážitek. Snažím se to dohnat, jak to jde, nefunguje nic. Lidi kolem se baví, ok, zaměřím se na ně. Řeže jako pila. „Welcome to the madhouse!“ Aha, tohle je to, co Soldik na WKCčku nazval „prasocrossem“, ha. Všudypřítomná gradace, hrotičky, zvyšování napětí. Na mě to tentokrát nějak nepůsobí. Když už mě vlny hudby pohltí, ten zloun to zase zatáhne, jakoby dal publiku výchovnou facku, že to hlavní ještě nepřišlo. Noisia - Block Control. Padám v kruhovitých obrazcích. To, co Ed vypouštěl, prostupovalo tělem, nezůstávalo však uvnitř, šlo dál dolů, do bažin. Možná jsem si to všechno neměla chtít urvat jen pro sebe.

Gradace, napětí, úder, zpomalení, gradace, napětí, úder… Co přijde? Klid, ticho, pískot, řev, pak bomba a ten sekec zase na novo. Flédí zvuk mě chce udunit k smrti, nikde není lepší. Člověk by se skoro radši modlil za to, ať už to skončí. Proč ale pořád čekám, že začne nějaká plynulejší party? Nedočkám se. Lidi kolem mě jsou zpocení a nadšení. Někdy se to stává, občas. Špatná nálada, špatná konstelace, špatnej rum? Zas tak špatně nebylo. Sayko se Soldikem již jen dokonají řežbu, baví mě moc. Ale po jejich střídačce už na to nemám, houpu se už poněkolikáté na stagi u baru a pořád to tam miluju. Je to tam fresh, cool a všichni jsou vždycky tak divně zvrhlí. In love with it.

Je fajn psát report, když vás akce svou superioritou málem zabije, je fajn psát report, když vás celá naštve. Zvláštní je psát report z akce, která se nenachází nijak vzdáleně od místa na ose označeného jako průměr. Co dál? B-complex na Vendetě a LTJ Bukem na B4B, jak jinak. Přestože si myslím, že tyhle akce budou zaručenost, snažím se nepřipouštět si to. Může to dopadnout zklamáním. See you all.