Mardoša o Tata Bojs

Máte za sebou dva akustické koncerty v divadle Ponec. Jaké jsou vaše pocity z koncertu, co se podle vás vydařilo a co by se dalo zlepšit?
Z obou koncertů máme dobrý pocit. Byla skvělá atmosféra, mnohem intimnější než bývá na našich obvyklých, „hlasitých“, koncertech. Byla to příjemná změna a publikum bylo po oba večery velmi vstřícné a vnímavé. Vždycky se dá koncert zahrát líp, nějaké ty chyby se přeci jen objevily, ale když je dobrá atmosféra a koncert má „tah“, jsou drobné chybky v podstatě vedlejší. (fotky z koncertu zde )

Co je pro vás lepší – hraní po menších klubech nebo na velkých festivalech?
Každé prostředí má svoje. Nerad bych se vzdával ani jedné polohy našich koncertů. V menších klubech se nám samozřejmě lépe navazuje kontakt s publikem, ale festivaly mají i přes svou často hektickou povahu neopakovatelnou atmosféru. Bývá to velké. Navíc si rád poslechnu i pár koncertů jiných kapel.

Když už jsem zmínila festivaly, z vašeho vystoupení na Love Planet před Sisters Of Mercy jsem z vás měla tak trochu pocit, že hrajete s respektem. Jak jste to cítili/brali vy jako kapela???
My hrajeme vždycky s respektem! Možná to tak někdy nevypadá, protože děláme různá alotria, ale respekt máme vždy. Především k publiku. A to bez ohledu na jeho početnost. Máme-li ale možnost sdílet pódium s nějakou takovou hudební veličinou, respekt se jen načítá a násobí (a to bez ohledu na to, že veličiny zřídkakdy vídají své před/spolukapely). Je to ale celé respektrum pocitů od trémy až po nervozitu...

V rámci vašeho Nanotour se s vámi na pódiu objevil Jiří Schmitzer v podobě schizofrenického doktora. Jak spolupráce s ním vlastně začala a jaké máte mezi sebou vztahy?
Vztahy s panem Schmitzerem máme velmi dobré, respekt a tak... S docentem Tečkou, kterého ztvárnil na našem Nanoalbu naštěstí nemá povahově nic společného, naopak v osobním kontaktu působí jako tichý a skoro až nenápadný člověk. Jak ale víme, zdání klamává. Spolupráce s ním začala tím, že jsme ho oslovili s nabídkou na účinkování na našem albu, kterou on po zralé úvaze přijal.

Kde vás lidi můžou nejčastěji potkat kromě koncertů?
Těžko říct, asi v tramvaji. Ale Bublajs jezdí víc autem.

Co nějaká ponorková nemoc? Znáte něco takového nebo je všechno stále v pohodě?
Neznáme, takže na nás zřejmě nedoléhá. Možná proto, že působení v kapele nemá stejnou povahu jako plavba ponorkou. I když se samozřejmě také snažíme v naší tvorbě dostat do hloubky, čas od času se vynořujem a rozcházíme se do svých domovů, abychom se zase sešli příště a těšili se na další ponor.

A jaké jsou vaše plány do dalšího roku a do budoucna vůbec?
Pochopitelně bychom rádi zase udělali další desku. Pomalu na ní začínáme pracovat, ale opravdu pomalu. S plány do budoucna obecně to ale zas tolik nepřeháníme, raději se necháváme překvapovat...