Bonobo v plné parádě

Od té doby, co se Bonobo obklopil partou muzikantů a dal jim za úkol doprovázet jeho samplování, sbírá jeden zářez na pažbě za druhým. V Lucerně se mohl každý na vlastní uši přesvědčit, co dokáže mix žívého muzicírování s citlivým přístupem k samplům s člověkem udělat. Ty tam jsou doby, kdy se Bonobo musel vykrucovat z chilloutové škatulky, do které se evidentně ani nechtěl s debutem „Animal Magic“ dostat. Vývoj, kterým prošel se dobře odráží na instrumentálnějším „Dial M For Monkey“, formuje následující „Days To Come“ a vyrcholí v „Black Sands“. A jestli jsem to dostatečně nedokázal ocenit se sluchátkama v uších, na koncertě v Lucerně jsem si to kouzlo mohl doslova osahat.

To, že se Bonobovi podařilo vyhnout zařazení do hodně rozplizlé kategorie lounge-music se dá přičíst také stále hojnějším vokálům přítomným na jeho deskách. Dříve to byla zpěvačka, která si říkala Bajka, pro své poslední album nadraftoval Bonobo mulatku Andreyu Triana. A byla to zatraceně dobrá volba. Někdy na mě z té pestrosti vjemů lezly pocity, že se mu to všechno musí rozpadnout pod rukama, ale skladbu po skladbě mě Bonobo vyváděl z omylu. Hlavní zásluhu na tom měly samozřejmě hlavní, skoro vždycky hodně vysoko posazené melodické linky jednotlivých skladeb, ale zkrátka nepřišel ani jeden z členů celého ansámblu. Pokud bych měl dát speciální cenu za nejlepší výkon, přilepil bych ji na čelo bubeníkovi. A jelikož jazz fakt nemám rád a najazzlý byl nejeden kousek z pondělního setlistu, držel jsem se akčních bubnů Jacka Bakera celý koncert. Udával tempo, bušil mi do rytmu, zrychloval na rovině, zpomaloval v zatáčkách. Prostě se mi vyplatilo následovat ho, kamkoli se mě rozhodl vzít. Dvojka by pak putovala za Mike Lesirgem, saxofonistou, trumpetistou a příčnistou v jedné osobě, Andreya stojí samozřejmě mimo stupeň vítězů, protože se neúčastnila celého závodu. Její medový hlas tak působil spíš jako specialita, kterou se není radno přejídat.



A že přemíra škodí, se mohl přesvědčit každý na svých 30 cm² prostoru. Lucerna byla totiž fakt narvaná. Narvaná tak, že když jste chtěli zatleskat, museli jste se buď naklonit dozadu a šťouchnout do osoby stojící za váma nebo se přilepit na záda člověka před váma, co dělal totéž. Prostě narváno se vším všudy. Naštěstí tam hrála muzika, při které jde docela jednoduše zapomenout na všechny fyzické útrapy. Stačí zavřít oči a těkat od jednoho zvuku k druhému. Zkoušel jsem to u každé skladby a fungovalo to minimálně z osmdesáti procent. Obzvlášť jednoduše to šlo u takových skvostů z desky Black Sands, jako je „Prelude“ – takový malý uvítací rituál za zvůků smyčců a opatrně našlapujících kláves – skladby „Kong“, která odkazuje svým svižnějším beatovým podkresem na starší Bonobovy věci nebo svěží a křupavé „All In Forms“. Andreya si s atmosférou v sále pěkně pohrála ve skladbách „The Keeper“ nebo „Stay The Same“. Přišla, předvedla, co umí, a skrz červené světlo, které mělo podobnou barvu jako její hlas, pak odkráčela z pódia. Takže, jak jsem říkal – sice trošku utrpení z nedostatku prostoru a delšího čekání na začátku; vše ale dostatečně vykompenzované skvělým hudebním zážitkem a trojitým nášupem na konci.

Několikrát jsem si během koncertu vzpomněl na to, jak Green v jednom rozhovoru popisoval svou hudební tvorbu. Hledá beat nebo melodii a když ho najde, tak se ho drží a rozvíjí ho až tam, kam mu to možnosti dovolí. Malý zázrak je, že si to hledání můžete s Bonobem naživo vyzkoušet na jeho koncertech. Víte sice už, jak to dopadne, ale stejně vás to totálně odrovná.