Massive Attack v Tesla Aréně

Přitom bylo všechno vypiplané do posledního detailu. Martina Topley Bird jako předskokanka ukázala, že si vystačí se svým hlasem a kytarou úplně sama. LED stěna za pódiem házela hlášky v češtině a poradila si i s českým bulvárem, když v Inertia Creeps kontrastovala informační smetí s údaji o délce soudní vazby v jednotlivých zemích (UK-42 dní, USA – bez limitu). Světelné efekty se do hlavní role dostávaly přesně tehdy, když měly, no a staré, notoricky známé pecky typu Risingson, Teardrop, Mezzanine nebo Angel, fungují zaručeně vždycky. Obzvlášť, když na jejich provedení dohlídne 10 muzikantů v čele s Daddym G a del Najou aka 3D, podpořenými masivním hudebním arzenálem.



Takže by to mělo všechno vycházet na jedničku s hvězdičkou. Navíc volba většího prostoru, kam se vlezl každý, kdo se zrovna na Massive chtěl vypravit, byla ideální. Prostor před stageí byl sice nacpaný, ale jen o pár metrů dál už měl člověk dost prostoru na to, aby se mohl svobodně pohupovat. Jenže problém byl v tom, že někdy se člověku nechtělo už ani kývat a trvalo chvíli, než staré dobré triphopové pilíře vstříkly život do žil, nebo jak se to říká. Mezery mezi triphopovými shoty vyplnily jednoduché a mdle působící náhražky, které by mohly někoho sebrat před deseti lety. V době, kdy je klasický koncept elektronické hudby za zenitem, by se měli Massive Attack za takovou kopii kopie stydět.

Projekce na obrovské LED stěně proto působila trošku jako spása, protože si člověk aspoň mohl číst a hudbu vnímat spíš jako tapetu. Informace servírované na stříbrném triphopovém podnose sice někdy působily jako klišé, ale byly dobrým rozptýlením ve chvíli, kdy člověk nevěděl, co dělat. Zároveň jsem se ale musel trošku stydět za všechny, kteří sice nadšeně jásali nad nápisem „Beyond Petroleum, ale potom nasedli do svých plechových vozítek a povídali si o tom, jak to byl báječný koncert. Samozřejmě jsem se styděl i sám za sebe, protože konec konců za ty miliony litrů černé sračky, která vytéká do moře, můžeme svým způsobem všichni. A tak dále a tak dále.



Jak už jsem avizoval v úvodu, druhá půlka a hlavně neodfláknutý přídavek celý koncert zachránil. Kvalitní byl zvuk, aranžmá, výkon všech deseti muzikantů na pódiu, ale mluvit o „psychedelické“ atmosféře a temné a ponuré náladě triphopové legendy je podle mě dost přestřelené. Průměrný koncert kapely, která usnula na vavřínech dvacet let starých.