Nekoneční Green Day

Green Day se v tuzemských končinách ukázali po pěti letech, vyzbrojeni novou deskou "21st Century Breakdown". Jejich koncert lze bez okolků označit za megalomanský. Že to nebude klasická dvouhodinovka, jakou známe z klubů, bylo jasné už z indicií dvě předkapely a otevření areálu již v 16 hodin. Mezi zmíněné dvě předkapely se probojovala česká kapela The Pooh. Tu jsem však vzhledem k brzkému startu neměl šanci stihnout, a tak jsem se nechal rozehřívat, krom slunce, až druhou vsuvkou před hlavními hvězdami. Neméně zajímavými Billy Talent. Tahle kanadská záležitost se v Česku cítí evidentně jako doma. Ještě ani nedohráli v Praze před Green Day a už měli potvrzeno vystoupení na právě skončeném festivalu Rock for People. Celé to tak trochu připomínalo plnohodnotný festival day. Slunce v zádech, dostatek prostoru, o něco větší dostatek stánků s jídlem, až jsem pochyboval, zda se uživí, voda od hasičů na zchlazení, tak akorát toi toiek. Tohle se agentuře Charm Music povedlo a je jen zbožným přáním, aby takto nastavená laťka byla překonávána i ostatními pořadateli. Ostatně, že vše bude ok, naznačovaly už obří směrovací cedule u tram zastávek. Žádné fronty u vstupů a tak dále.

Ale zpět k Billy Talent. Ti už měli pod sebou dostatečně intenzivní publikum, které svou energií šetřilo nikoli významně. A samotní Billy Talent už vůbec. Hraní si užívali a do pětačtyřiceti minut narvali maximum, co šlo. Od novinek z aktuální desky Billy Talent III až po klasiku Red Flag, která jejich show končila. Nestává se často, aby předkapela vyloženě bavila, Billy Talent se to však povedlo, a to se počítá. Snad podobně bavili i na RfP.

Po nich se organizátoři vytasili s dalším trumfem, a tím byla přestavba pódia, které mimochodem svou velikostí dokonale dokreslovalo celou monstróznost koncertu. Přestavba byla pomalu rychlejší než mé kroky k toikám a ke stánku s pivem. Tohle byl stroj, který pracoval precizně a byl předzvěstí toho, co nám tak asi parta punkrockerů z Kalifornie předvede. Tím byl však i skákající člověk v převleku jakéhosi králíka, který imitoval opilého fanouška. Scénka zcela nepochopitelná zapadající spíše do pokleslé TV rádoby show. Naštěstí tohle divadlo trvalo jen chvilku a v 19:45, čili přesně dle plánu, naběhli pánové na pódium a show mohla začít.



A show to byla v pravém slova smyslu. Dramaturgii rozhodně nechyběl dech. Od několika vsuvek v podobě vytažení lidí z davu na stage až po pyro efekty. Jenže právě v ní a v samotných Green Day je i kámen úrazu. Jakoby neznali tvrzení méně je někdy více. Řídili-li by se jím, mohl to být koncert, jemuž by nebylo co vytknout. Pánové v čele s Billie Joe Amstrongem v červených kalhotách si sice hraní užívali a zpočátku bavili různými fórky, nicméně postupem času si jej užívali až moc, a to na úkor samotných skladeb. Skalní fanoušci opojení už pouhou přítomností svých idolů byli pochopitelně celí bez sebe a holubičky Billieho a podobné kousky spolkli i s navijákem, ti s určitým nadhledem, ať už hudebním či prostě obyčejným museli při pohledu na tuhle show být řekněme zneklidněni.

K jednoznačným pozitivům patří samotné skladby, které zní dobře, zvláště pokud je přehnaně nenatahují, což byl další z nešvarů, a není jich 38. Na druhou stranu nelze jim upřít snahu dát svému publiku maximum, a to je vlastně taky pozitivum. Tím dalším byla netradiční projekce, na rozdíl od samotné show, vkusně utvořená a efektní. A minimálně pro ty co měli to štěstí odskočit si z davu na podium, bylo pozitivem i hraní si s fanoušky, a to doslova. Nejprve se odstřelil při rituálu vymýtání jeden ze šťastlivců, při hranné scénce, pak si další střihnul kus sóla a stage diving, mimochodem své chvilky na scéně využil na maximum a oběhl i další spoluhráče, s čímž Billie evidentně nepočítal, a vrcholem byl moment, kdy fanouškům půjčili své nástroje a nechali je zahrát si.



Negativa, samozřejmě diskutabilní, avšak přítomná, ať už se to někomu líbí či ne, byla taky. Např. bubeník Tré Cool v dámském prádle, sexuální scénky, vystřelující toaleťák. To vypadá jako punk pro děti, nikoli pro tvůrce, jež jsou na scéně už hezkých pár let a rozhodně tohle nemají zapotřebí. Bohatě by si vystačili se skladbami. Z těch stojí za zmínku určitě Jesus Of Suburbia, Holiday či Boulevard Of Broken Dreams. Zní prostě dobře. Došlo i na starší kousky a v samotném závěru nechyběly ty nejočekávanější – Wake Me Up When September Ends a Time Of Your Life. Na tu jsem čekal a po třech hodinách jejich koncertu jsem za světel ohňostroje, který to celé ukončil, mohl odcházet. Shrnuto podtrženo byl to dobrý koncert, s dobrým základem, ale příliš velkým soustem, které stráví pouze oddaní fans či nenasytní hudby milovníci, kterým je celkový dojem fuk, zvláště pak, mají-li v sobě pár piv a noc stále před sebou.