Malé páteční zastavení: Bassinfection

Na Favál přijíždím ve 21:58. Hlouček holek přede mnou diskutuje s klukama u vstupu, jestli už bylo nebo nebylo deset. Po pěti minutách ječení se dostanou dovnitř, každá za stovku. Jupí. Dostanu razítko 18+, na zemi najdu dva lístky od šatny, objednám si první jahodový džus a projdu se poloprázdným klubem. V hlavním sále se potuluje pár tanečníků, na druhé stagei hraje Parabot sám pro sebe a tři lidi na gauči. Pamatuju si, že jsem chodila před kalbami spát. O půlnoci jsem vstala na rozjezd. Zřejmě to tak teď dělává víc lidí. V hlavním sále se hraje dnb. O kvalitě/ nekvalitě si netroufám mluvit. V hraní místních dj´s se toho moc nemění. Jede se na vlně mainstreamu a všemi přijímaného bum bum bác dle zajetých vzorců. Ano, vím: tohle je drum and bass. Sednu si ke stolu a počkám. Potřebuju odvahu.

Při čtvrtém džusíku ji seberu a jdu zkontrolovat teritorium. Připadám si jak v americké komedii pro teenagery. Všechno je sranda, holky nemají vrásky a kluci mají uhry. Byly to dobrý časy, když sem v davu ječela „miluju dramík“. Matně si na ně vzpomínám. Teď tu máme ostrůvek třicátníků a moc toho nechápeme.

Vetřu se na dubstepovou stage, kde hraje bulharský Balkansky. Jeho vokálky a jemné, něžné věci mě baví. S jeho myspacem pořádám podvečerní seance celý týden. Ale říká se, že naživo je to jiné. Druhá strana mince. Balkansky hraje docela tvrdě. Na můj vkus příliš špinavě. Když už není zvuk zastřený rachocením, pouští remixy. Prodigy budiž, ale Madonna?! Ze svých věcí hraje spíš ty starší. Snad se pustil do chronologie. Po hodině a půl konečně vytáhne nějaké ty hiphopoviny a jemnější desky, dupstepové emo variace a své novoty. Je plno a první linie se zmítá jak při tanci svatého Víta. Je fajn vidět, že tahle hudba někoho zajímá. Občas se zdá, že jí odzvonilo. Z dubstepových mejdanů se stávají njůhausové, minimální a rovné sedačkové večírky. Wobblerům „ujel vlak“ a za pořádnou koupel v base, aby jel nostalgický fanoušek do lázní.

Side9000. Owntempo. Pro toho kluka mám slabost. Vždycky hrál tak nějak jinak. A tahle jinakost mi vyplavovala endorfiny líp, než víkendový pobyt s aqua-aerobikem. Měl svůj uhoupaný striktnostyl. Tentokrát jsem se ovšem přepočítala, a protože mám po roční posluchačské pauze, zjistila jsem, že mi ten vlak nejspíš ujel. Side teď zní jako Owntempo. Má grif, je to profesionál, je to čisté a splňuje to trend. Je to jako maturitní slohovka – stylisticky správně, ale tak nějak bez pointy. Dneska večer si nezaskáču. Budu se koukat na toho usmívajícího se kluka a najdu si vlastní linku, na kterou pokývu hlavou. Z respektu, z nostalgie.S hlavní stageí mám pro ten večer velký dechový problém. Je narváno. Zakouřeno. Venku mi jde pára od úst. Člověk si nevybere. Ale porozhlédnu se. Druhá strana mince.

COOH. Ten člověk má velké štěstí, že se pustil do dubstepových záležitostí, protože to jeho dnb kariéře dalo nový, a poměrně šťastný, rozměr. Zvrhnul tempo párty a nastavil spíše testovací režim. A tak se do rána střídal drum and bass s techstepem, dubstepem i teknem. A lidem se to líbilo. Hodně. Ráda bych řekla, co ten kluk hrál, jak a proč. Ale nevím, jdu dýchat. Přemýšlím, že nemám energii na tuhle muziku. Občas objevím desku, která mi sedne, ale jsem čím dál skeptičtější, zkušenější, rozmazlenější, náročnější. Už neprožívám hudební orgasmy. Kdybych tenhle report psala v osmnácti, byl by plný superlativů a děkovaček. Ale Peťa měl pravdu, když řekl, že my už chodíme na party jen, abychom si popovídali. A taky trochu ze setrvačnosti. Bassinfection vychovala svoje děti dobře. A doufám, že vychová i ty další. Ale příště, prosím, zase nějakou tu alternativu pro ostrůvek znuděných podnapilých intelektuálů.