We Want Crystal Castles

Divám se na hodinky.

21:32
Narváno. Ještě před půl hodinou jsem stál v desetimetrové frontě. Vepředu někdo odpaluje jointa. „We Want Crystal Castles“, zazní zprava. Podívám se a tam nikdo. Podívám se znovu, odkud vychází ten příšerně upištěný zvuk. Holka s černě nalakovanýma nehtama svírá svoji zrcadlovku a neustále opakuje jak děcko, které chce lízátko. „We Want Crystal Castleeeeeeessssssssss“. Maximálně šestnáct.

21:52
V sálu to houstne. Vepředu, namáčknutí na půlkruhovém pódiu, čekají ti nejvěrnější. Přepadne mě myšlenka, jak bych se po schodech prošlapal nahoru, kdyby vypukla panika. Oheň nebo tak něco. Jako bych tušil, co bude následovat za okamžik z pódia, kde stojí několik železných konstrukcí. Podobají se lešení. Za chvíli z nich budou crčet cáry světel. Do zátylku mi fouká vzduch z klimatizace. We Want Crystaaal Castleeees.

21:52
Dorazil setlist. Zdá se mi, že vedle petek s vodou stojí u šlapáku taky flaška whiskey. Halucinuju.

21:58
Přichází zpráva, že si Alice zlomila kotník. Fuck Me! Na okamžik mě napadá, že teď by to mohlo přijít. Rozzuřená panika nadržených fanoušků a mayhem. Samozřejmě blbost. Všechno jede podle plánu. Čekám kulhající postavu s nohou v sádře. Velkou bouli zabalenou do černé ponožky. Očekávám Alici na vozíku. Nebo tak něco.

22:00
Zhasínají světla. Přichází Ethan v kápi a pak Alice. Na sobě hnědou sukni a vytahané triko ze sekáče. Kanady na nohách, zatáhlé na doraz. Jak se pozná bolest? V té chvíli přestávám vnímat a začíná mi běhat mráz po zádech. Asi po minutě tmy a táhlého elektronického burácení, začínají mezi lesem rukou prorážet první záblesky stroboskopu a já si připadám jak ve filmu. Fainting Spells se rozjíždí naplno. Ethan šlape naplno. Kdyby Wilhelmová zdrhla v patnácti z domu, žila ve squatu se smažkama a zpívala v punkové kapele, mohlo by Šeptej vypadat asi nějak takto:


22:02
Padá mi brada a třesou se vnitřnosti.

22:10
Končí Baptism. Jestli slovo vyvolený má nějaký význam, pak o něm ví nejlíp Ethan a Alice. Ta představa je hrozně lákavá. Máte v sobě něco jako ďábla. Chlastáte a berete drogy. No a pak potkáte někoho, kdo si s ním dokáže povídat. Hlasem starých korgů a rolandů. Prostě mu rozumí. Jenom si to představte: napaří vám za výtržnosti veřejné práce, ale vy to uhrajete na předčítání z knížek – za trest.

22:11
Další na řadě je Courtship Dating. Relativní klid. Před bouří. Doe Deer přichází o pár minut později. Během vizuálně-akustické masáže, která hraničí s mučením si říkám, jak by to asi dopadlo, kdyby si Alice ten kotník nevyvrtla. Třeba by to skončilo jako na Sonaru.


Třeba by oba zase předčítali slepcům knihy, za trest. Teď je ale teď a Lucerna hoří. Alice se klátí na pódiu. Začíná Crimewave: Eyes Lit / I pawn short breaths / Dada Dada Die. Je tu ještě mimozemštější Alice Practice. Mám zvláštní pocit: vznáším se deset centimetrů nad zemí a beru přitom jeden hák za druhým. Les rukou přede mnou ještě víc zhoustl. Až na poslední řady jsou všichni v pohybu. Nějak. Nějak vypustit tu energii, co se na tebe valí z pódia. Energie černého pantera.


22:40
Začíná Celestica.

Připadám si strašně dobře – a není to jenom vinou těch zdánlivě laciných vln vycházejících zpod Ethanových rukou. Mám pocit, že tak nějak musí vypadat náboženství 2 tisíce let po Kristu.

Následuj mě do nicoty / Když se ztratím nenajdi mě / Když skočím nech mě klesnout ke dnu / Nevzešli jsme z nikoho / Mrknutím oka

Ještě stačím inkasovat Reckless – Alice si stoupla o kus výš a vypadá jak kazatel. Končím s Empathy. Stejně zmražený jako na začátku.

Dívám se na hodinky.

22:49
Odchod a pak zase příchod. Zavřu oči a pořád vidím ty ruce.