Moje desítka 2010

---

Crystal Castles – CCII

V prvním případě se výjimečnost desky, která přišla po úchvatném debutu CCI, potvrdila i na pražském koncertě v Lucerně. Tak nějak to vypadá, když dáte dohromady punkerku a kluka, co to zatraceně dobře umí se synťáky. Singl Doe Deer velí šiku komatózních vypalovaček, ale není nouze ani o batalión melodických záležitostí – v čele s trackem Celestica. Posun od debutu zřetelný, kompromis minimální, výsledek nepřehlédnutelný. Osobní jednička.

---

Sufjan Stevens – The Age Of Adz

V případě Sufjana, amerického nebojsy, který sáhl po orchestrálním doprovodu, se jedná o stejný přístup (na hranice vlastní představivosti), ale v daleko učesanější a přívětivější poloze. A to říkám jenom proto, že vzhledem k jedničce to učesaněji jen působí – jinak se člověk musí připravit na jízdu po hudebním tobogánu. Sufjan nemá problém šeptat tam, kde by jiní řvali z plných plic, a hulákat tehdy, když se to nejmíň hodí. V tom je kouzlo toho alba – nepředvídatelné a osvěžující zároveň.

---

Gil Scott-Heron – I´m New Here

Vím přesně, kdy jsem si tohle album nechával v uších na permanentní bázi. To je první dobré znamení. Druhé dobré znamení je to, že Heronovy texty z téhle desky bych asi uměl odříkat nazpaměť. Obzvlášť dobře pak otvírák a zavírák alba v jednom, track „On Coming From A Broken Home (Pt. 1, Pt.2)“. Jedná se o jednu z nejsilnějších věcí tohoto roku: na dubstepovém podloží se tu otvírá příběh o posraném dětství, lidské naději a ženské obětavosti. Gil Scott-Heron a jeho barytón se po 40 letech od svého debutu vrátil s pozoruhodným albem, které hrozně potěší staré bardy a zjedná zástupy čerstvých fanoušků – a já budu stát v čele.

---

The National – High Violet

Další plížívá pecka. Na první poslech jsem moc nevěděl, co si z téhle desky odnesu. Ten pocit ve zpětném ohledu ještě zesiluje fakt, že mě jejich dřívější placky nechávaly úplně jalovým. A tak nevím, jestli to je tím, že jednotlivé tracky alba High Violet nemají zrovna ty nejoptimističtější názvy (I´m Afraid of Everyone, Terrible Ghost, Sorrow, England) nebo tím, že s Melancholií už dlouhá léta udržuju důvěrný vztah. Každopádně jsem se do téhle desky zamiloval.

---

Gonjasufi – A Sufi and a Killer

A pak je tu ten dredař, co si hraje na súfího. Jak rád bych o tomhle kousku něco napsal. Bohužel, nebo spíš bohudík, o té desce se moc psát nedá, ta se musí slyšet (začněte u Sheep).

---

Teeth Of The Sea – Your Mercury

Your Mercury jsem do tohodle pseudožebříčku vložil až jako poslední, protože jsem jí propad zrovna minulý týden. Tihle londýnští cápci se na obalu tváří jako hrozní technaři (nebo cokoli, co si dokážete představit pod futuristickou skládačkou pražského okruhu), ale jedná se o úplně něco jiného. Prog-rock? Shoe-gaze? Psychedelie? Neptejte se mě, protože to ještě pořád koumám. Každopádně se po jednom poslechu na cestě z Pankráce do Vršovic vyšvihli mezi to nejuhrančivější, co jsem na konci první dekády slyšel. Palec nahoru.

---

Twin Shadow – Forget

Přiznám se, že některé sladší pasáže z desky tohodle Twina jsou mi tak nepříjemné jako pohled na jeho přistřižený knírek, ale i pořád je toho na jeho debutu dost, abych skákal jak pokousaný. Prostě jedna hitovka za druhou, jemného střihu a střídmého vzezření. Žádná mega produkce – na triku ji má Chris Taylor z Grizzly Bear – jednoduché motivy proložené synth linkama a zalité taneční polevou. Za TS se skrývá George Lewis, Jr., američan pocházející z Dominikánské republiky, syn multitaskingového guru a kadeřnice, který se upsal labelu Terrible Records a v ložnici nahrál toto vynikající album.

---

Melissa Auf Der Maur – Out of Our Minds

Album z rukou nejlepší baskytaristky planety jsem nejvíc protáčel před jejím pražským koncertem, ale i bez něho by se dostala do výběru nejhranějších desek roku 2010. O hudbu z rukou charismatických žen je prostě a jednoduše nouze, takže když přišla placka OOM byl jsem rád. A jak. Melissa si dala záležet, do svého širokého baskytarového objetí pojmula taky severské legendy a vůbec dala tvrdším věcem punc zrzaté, vyzrálé lehkosti.

---

Holy Fuck – Latin

Holy Fuck budou asi jediná výjimka – jiné desky by je v počtu hranosti možná přeskočily, jejich Latin není žádná světoborná odbočka, ani zbrusu nový koncept. I přesto tu musí mít místo. Holy Fuck prostě jenom jedou to, co tak výborně umí: psychedelickou mixáž kytarového šílenství, experimentální torontský brain fuck, který se nejlíp poslouchá na kocovině nebo po dvou jointech. Otvírák 1MD začíná sice jako pohádka pro malé děti, ale dvojka Red Lights už jasně vyznačí, kde je Krakonošovo.

---

Oneohtrix Point Never – Returnal

Na první poslech (zvlášť po 30 vteřinách prvního tracku) se zdá, že by to mohl být velký průser, ale pak se do toho brooklynský fantom Daniel Lopatin opře tak, jak to mám rád: Boards of Canada s uzdou a třmenem nebo Stars of the Lid s troškou forsáže. No a asi mi nikdo nezlomí nos, když řeknu, že se jeho ambientní kosmická elektronika převaluje v líném rytmu syntezátorových 70. let, konkrétně třeba takových Tangerine Dream. S troškou trpělivosti dělá ta deska divy (přísahám, že jsem v tracku Returnal slyšel hlas Fever Ray)

PF 2011!