Time Warp 2011: Ano, dobří holubi se vracejí

Co si může člověk lačnící po zážitku z taneční elektronické hudby přát na počátku dubna roku 2011? Tak mohl by si přát, aby byla v dostupné vzdálenosti nějaká party. Jistě by si mohl přát, aby na ní sehnal lístky. Pravděpodobně aby si na této akci mohl najít i svůj šálek kávy, třeba i zákusek, popřípadě nějakou třešničku na příslovečném dortu. A co třeba, aby se samotní vystupující bavili ještě více, než návštěvníci? Pomohlo by mu i nezvykle krásné počasí? Takových tanečníků se stejnými požadavky se v sobotu 2. dubna našlo tolik, aby vyprodali veletržní areál v Mannheimu obsahující 5 místností s line–upem nadupaným tak, až přecházel zrak.

Škarohlídi pozor
Všechno špatně. Fronta. Nemožnost zaplatit žetony kartou. Žetony! Monika Kruse pokazila 2 mixy za sebou. Dubfire nás nebavil a dokonce udělal chybu v mixu. On, pan Traktor. Katastrofa, příšerné, nevídané.

Nebojte se, snažil jsem se jen uspokojit zhrzené nepřející clubbery, které jsem chtěl zbavit tak závažného břemene, pročítat report až do konce. I když na druhou stranu jsem s těmi chybami nelhal. Nikdo není dokonalý, chyby děláme všichni, tak proč je neprominout. Navíc, když jich je v porovnání s pozitivy jako kapka v moři.



Mistrovství světa
Jeden můj kamarád kdysi prohlásil, že Time Warp (TW) je takové malé mistrovství světa v „dojčhausu“. Neměl tak docela pravdu. TW není výsadou jen jednoho stylu, i když by se to našinci při pohledu na sestavu djs mohlo zdát. Minimal. Přesně tak by zněla odpověď. Jedno a to samé, pomalé, nudné kuňkání, cvakání, cinkání. Nenutím, chápu. Pokud by zabloudil do chilloutu a trávil by zde společně s chlapci ze Subsonic Parku jejich playtime, možná bych dlouho neodporoval.

Jenže, toto není festival pro našince. Alespoň ne pro takového, který se zasekl na přelomu milénia u releasů s BPM okolo 155 a takového, který si není ochotný připustit skutečnost, že se svět změnil. Alespoň ten, ve kterém se pohybuje EDM. Na druhou stranu bych si rád vsadil na situaci, že tento člověk by v prostoru Floor 1, alespoň jednou jedinkrát uznale pokýval hlavou. Soudný člověk jistě ano.

Jak je důležité míti svého navigátora aneb všechno zlé je k něčemu dobré
Sobotní večer se mi kromě samotné účasti na TW povedl další husarský kousek, který by při troše uvolněné fantazie mohl změnit budoucnost hudebních festivalů. Přítel na telefonu, respektive přítel na emailu. Shodou několika plánovaných náhod jsem přenášel osobní report kamarádovi, velkému fanouškovi většiny vystupujících za velkou louži (tímto ti Pitris, ještě jednou děkuji a už teď se nemůžu dočkat účtu za telefon). Můj report se v průběhu večera změnil na jeho ovlivňování mého chování.

Díky live přenosům německých rádií měl dokonalý přehled o dění po celém areálu. Dokonce už jsem s předstihem několika hodin věděl, jaké překvapení se chystá okolo 8 hodiny ranní ve skleněném pavilonu. Přesně jsem věděl, kdo jaký set rozehrává a v jakém duchu se ponese. Uznejte, že takovou kontrolu nad situací nemohli mít ani samotní stage-manageři. Na závěr tedy dobrá rada nad zlato: Zajistěte si i vy, svého koordinátora a pošlete jej na rok do Kanady.



Když se dva perou třetí se směje nebo tupě zírá (Djs a zvukaři vs. Vjs a světlaři)
Pokud měl někdo čest se na TW podívat nebo alespoň slyšel zkušenosti ostatních, jistě ví, v čem tkví jeho kouzlo. V managementu se tomu říká synergie. Když své umění kromě djs rozbalí i páni na druhé straně parketu, je to opravdu zážitek k nepopsání. Floor 2 je v tomto ohledu jedinečný a není náhoda, že právě při každoročním vystoupení papá Svena (nezapomenutelná je loňská démonická projekce polonahého tancujícího černocha v rytmu nejtemnějších tónů Väthova setu nebo předloňský sjezd LED panelů, až těsně nad hlavy tanečníků při mysteriózním blahopřání Svenova hlasu).



Letošek měl ovšem trochu neočekávaný začátek. Projekce kvality spořiče deset let starého PC mě nijak zvlášť neuspokojovaly. Byť text zněl sebeuspokojivěji – Hallo Time Warp! A zvuk taktéž nejel na plné obrátky. Nechal jsem se nachytat. Takový tradiční klid před bouří. S nástupem postaršího pána v bílém triku s růžovým potiskem začínám mít problém. Který smysl upřednostnit? Několikrát se přistihnu, že stojím, nevnímám tóny, jen vibrace a tupě zírám. Ostatně napadlo by někoho z Vás vytvořit na projekci pana "Pinčesáka"? Kuřata skákající s kosmonautem přes švihadlo? Pány Formelektronisch a Pfadfinderei ano.



Trochu jsem pozapomněl vyseknout pochvalu všem ostatním designerům či architektům, kteří opět připravili originální prostředí. Stagei 1 dominovalo 13 obrovských světelných kostek, a téměř desítka plnobarevných laserů, které v plné síle vytvářely skutečně neskutečnou techno podívanou. Projekci na ploše č. 2 doplňovaly předsazené obrovské světelné krápníky a světelný park přes celou střechu pavilonu. Floor 3 zdobily již tradiční televize přes celou šířku stage a dekorace na celém stropu. Největších změn doznal stan č. 4. Jednak skrze něj byl veden vstup do skleněného pavilonu, čímž si velice šikovně zajistil vyšší návštěvnost. Především také pro to, že si patronství této stage vzal pod svá křídla Red Bull. A bylo na co koukat. Všichni djs hráli totiž uvnitř klece! Že by se architekti inspirovali loňským Plastikmanem?

Laurent a ti ostatní
Jak to hrajou? Nejednou jsem si přečetl otázku z displaye svého telefonu. Takže hezky postupně: Nepříjemnost na úvod - bohužel jsem nestihl svého nového favorita Nekese. Set Moniky Kruse byl pro začátek velmi vhodně zvolená zahřívací varianta. Dubfire si bohužel vylosoval černého Petra a příliš zábavy jsem od něj nepobral. Naopak mi náladu napravili SLAM. Lahůdka. Ostatně floor 1 byl takovou výkladní lahůdkářskou skříní. Zvuk při posledním tracku pánů Moonbootica byl pastvou pro všechny zvukem posunuté orgány v mém těle. Jacek Sienkiewicz. Parádní repete v o dva stupně vyšší atmosféře než na Citadele. Luke Slater. Netřeba dodávat komentáře. Chris Liebing. Stálice.



Od svého koordinátora jsem měl nakázáno poslechnout si take Luciana v netradičním B2B setu s Carlem Craigem. Upřímně mi nejprve kombinace těchto matadorů k sobě sedla stejně jako oranžový účes německé slečny přede mnou. Ale za poslední hodinu, které jsem byl součástí jim vysekávám hlubokou poklonu. Drobná krize byla díky nim a energetickému nápoji okamžitě zažehnána. Za pultem se oba chovali jako den a noc. Podle fotografií bych dokonce obvinil Craiga z nezáživnosti, ale výstup z reprobeden nenechal nikoho na pochybách, že pánové jsou profesionálové. Parádní taneční zakončení jejich 4hodinového setu. Nedokážu posoudit v jakém stylu se nesla první polovina jejich vystoupení, ale za konec říkám ano.



Další upřímnost, o kterou se s vámi podělím je, že si nedokážu představit TW bez ranní dávky emocí ve skleněném pavilonu. Pro mě už se totiž první sluneční paprsky stávají synonymem pro kapky vody ze skleněného stropu, potu z propocených těl a slz z očí. Stejně jako si můžu být jistý, že Karotte propadne tíze okamžiku a stihne si vytvořit velice bujarou náladu, tak si můžu být jistý že pan Laurent Garnier předvede jedno z dalších ze své sbírky kouzelných představení. Ať sám nebo v kombinaci se Scanem X, popřípadě v komplet sestavě L.B.S., do nás posílá tolik pozitivní energie, kterou bych já stačil rozdat za půl roku. Jeho nesmrtelné hity jsem propásl, podle informací je hráli live ihned na začátku, rozhodně se ale nenudím ani já, ani lidé okolo mě a ani oni samotní.

Když hvězdy tančí
V jednom rozhovoru jsem slyšel, jak právě Laurent Garnier popisuje, že lidé poznají, kde se mu líbilo velice jednoduše. Pokud se tam opět vrátí. Pokud mu to same místo má co dát i v budoucnu, rozhodně přijede znovu. TW má zřejmě tak magickou auru, že bych se nedivil, kdyby si samotní djs žádali o možnost zahrát si zde. Letos jsem sice nezahlédl žádné z bláznivých vystoupení papá Svena, za to jsem byl svědkem, již zmíněného překvapení.

“Carl Cox is in da House”, zaslechl jsem od LG, ale už minimálně dvě minuty jsem věděl, že legenda je necelé dva metry ode mne. A baví se úplně stejně jako já. Za chvíli zástup “těch druhých” doplňuje Monika Kruse, všudybyl Karotte celá L.B.S a párty pokračuje v plném proudu. Pro představu je necelých 9:00.

Podobná situace, s malinko poupraveným složením, probíhá na 3. stagei při setu Marca Caroly. To už je téměř o dvě hodiny více, své nádobíčko si připravuje Josh Wink a za těmito dvěma pány se děje něco nepopsatelného. Tu se mihne Loco Dice, tamhle Ricardo Villalobos, Laurent se poplácává s Joshem Winkem, několik lidí dovádí kolegům na ramenou. Mejdan na hřišti i v hledišti. Obdobnou podobu má backstage v pavilonu 2, kde již 3 hodiny roztáčí jedničky a nuly Richie Hawtin.

Ano
Josh Wink je mé letošní poslední lákadlo a jsem připraven si jej náležitě užít. Po vydatné snídani, za výprodejní ceny, sklenici čerstvé vody, kosmetických úpravách nastupuji na poslední štaci. Téměř osiřen. (3. floor opustili všichni Španělé a Italové a zůstali jen skalní fanoušci USA) šlapu své poslední kilometry. Backstage se přesunula k Richiemu Hawtinovi a tak má Josh Wink dostatečný klid, aby důstojně ukončil program v prosluněném pavilonu. Hodinu a půl se mu to daří. Hraje jinak než všichni před ním. Hraje výborně. Bohužel kolem 12:15 sklouzává ke stejným rytmům jako jeho kolegové a já, přesycen tímto stylem, velím k ústupu.

Necelý rok po smutné události v Duisburgu bylo cítit jakési napětí ze strany organizátorů. Všiml jsem si několika nových bezpečnostních opatření (otevírání a zavírání postranních dveří při naplnění parketů a možný výstup pouze z haly ven a nikoliv dovnitř). Zpětně se vkrádá do hlavy myšlenka, co by se stalo, kdyby začalo pršet, kam by se všichni ti lidé venku ukryli? Důvěra je však jeden z hlavních motivů, který mě do Mannheimu potáhne každý nadcházející rok. Důvěra v jistotu.

Nikdy jsem si nechtěl připustit, že zahraniční djs přijíždějí do ČR "z povinnosti". Odehrají a jedou. Bohužel musím po zkušenostech z předcházejících 14-ti dnů poopravit své mínění. Něco na tom bude, ale rozbor bude vyžadovat o trochu více popsaného materiálu. Na TW mám jistot více a jednou z nich je, že se dobří holubi nejspíše zase opravdu vrátí.