Black Mountain: Hra se skleněnými perlami

Nenechte se ovšem zmást. K hoře, kterou zabydlili Stephen McBean, Amber Webber, Matt Camirand, Jeremy Schmidt a Joshua Wells budete v každém případě muset přijít vy. Ona se nepohne. Ani o píď.

Black Mountain vznikli v roce 2004 v kanadském Vancouveru. Vzhledem k existenci několika paralelních uskupení – Stephen zpívá v Pink Mountaintops, Amber a Matt působí v Lightning Dust – je počátek kapely, která předskakovala na turné například Coldplay, dost mlhavý. Spíš než pevně semknutou jednotku připomínají tihle Kanaďané klub spřízněných muzikantských duší, které jen těžko na delší dobu uvážete k jedinému projektu. I přesto ale ani jedna ze tří dosud vydaných desek (Black Mountain, In The Future a Wilderness Heart) nepůsobí jako nějaké zbrklé výstřely slepýma do vzduchu. Eponymní debut se dostal do výběru stovky nejlepších alb roku 2005, In The Future to dotáhla až do finále soutěže Polaris Music Prize a poslední nahrávka vynesla Black Mountain do nominací na cenu pro nejlepší kanadskou rockovou kapelu. Jsou to přesně mířené střely doprostřed terče. Ostrýma a z pěkné dálky. Tedy na prvních dvou albech. Na poslední desce tlumí zarputilost dlouhých kytarových sól Amber a producent Dave Sardy, který se do modelování výsledné podoby Wilderness Heart zapojil úplně nejvíce. Ne každému se to musí líbit, ale cestu si k němu najdete ze všech tří nejrychleji.



Pražský koncert Black Mountain uvedli psychedeličtí milovníci spaghetti westernů Spindrift z Los Angeles už něco po sedmé – jejich psychedelická kombinace rocku, folku a country naznačila, co bude následovat. Po necelých deseti minutách a krátkém pozdravu spoře oděného bubeníka otevřela koncert skladba Wilderness Heart. Začal výstup na horu s černým vrcholem. Postup ze základního tábora probíhal ve zběsilém tempu: po sobě tu zazněly Old Fangs, a pak hlavně svatá trojice z alba In The Future: Angels, Wucan a Tyrants. Poslední z nich má 8 minut a 2 sekundy a na koncertě zazněla těsně pod vrcholem. Je půl čtvrté ráno, venku zuří sněhová bouře a je minus 30. Máte omrzliny, ale víte, že je to teď nebo nikdy. Divoký kytarový úvod střídá zpěv Amber a Stephena, kteří vyprávějí nikdy nekončící příběh o lidské touze ovládat. I přes závěrečnou kytarovou smršť je ale na pódiu úplný klid – pět postav působí jako média, kterými protéká nesmírné množství energie. Nebránit se a nechat to proudit. Magistri ludi.



Přepálený začátek koncertu v polovině vystřídala série pomalejších skladeb, kterou odstartovala stoner-folková Buried By The Blues z posledního alba, na které obzvlášť vybraně kouzlí klávesák Jeremy Schmidt. Amber převzala otěže do rukou hned při další skladbě s názvem Queens Will Play. Vrchol byl zdolán, euforie z dosaženého cíle, řídký vzduch a dramatický hlas Amber dělá svoje. Stojím od ní dva metry a připadám si jako politý tekutým dusíkem. Jedna rána a jsem na tisíc kousků. Jediní, kdo drží pohromadě jsou Black Mountain. Hrají si se skleněnými perlami.

Sestup z vrcholu není o nic menší dobrodružství – neustále máte pocit, že vás Amber co nevidět shodí z převisu, ale i tak se jí držíte jako klíště. Jde se v zatraceně ostrém tempu – Stormy High střídá Let Spirits Ride a Rollercoster. Sněhová bouře a kvílení větru. Vylézají duchové hory. Před posledním, nejtěžším úsekem sestupu ještě klopýtne vedoucí výpravy – Stephen si najednou usmyslí, že mu neladí kytara a uprostřed Hair Songu přestane hrát. V čele výpravy se někdo rozčiluje (Matt nevěřícně kroutí hlavou), ale ti, co jsou na jejím chvostu to ani nepostřehnou. Není důvod zabývat se maličkostmi. Hora je pokořena a Kastálie čeká.