Probuďme českou electro scénu, zní každý rok z tábora Spermu. Letos bylo (bohužel) sice v line-upu českých umělců pomálu, ale znáte to rčení: míň je někdy víc (nevztahovat na sex a peníze). Že se nemusíme bát o vymření talentů řekla ostravská
Forma rázně. Jejich audiovizuální reinkarnace Machatého Erotikonu byla smyslná, futuristická a mrazivá zároveň. Patřím k těm, které jejich živý soundtrack v rámci Projektu 100 minul, takže očekávání byla minimální. O to víc potěšila fungující a dýchající koncepce, která smíchala ambientní plochy, jazzové prvky a noiseové zvukobití do velmi intimního a zároveň epického akustického vystoupení. Chvílemi se, díky hudebnímu doprovodu, z Machatého love story stával až surrealistický noirový thriller (například scéna prvního vzplanutí vášně mezi Andreou a DOPLNIT nebo porod), v jiných momentech na mysl vyplynula podobnost s Mansellovou Fontánou - a to nemůže být nikdy negativum. Snad má Forma v plánu tento soundtrack nějakým způsobem vydat, protože i samostatná audio stopa by tvořila nadprůměrné album.
Po Formě přišlo na řadu turecké kvarteto schované pod hlavičkou Candas Sisman, kdy dva mají na starosti audio, dva video. Nelze jim upřít, že jejich hrátky s vnímáním a ohýbáním prostoru, díky šikovnému nápadu s umístěním papírové instalace před plátnem, byly zajímavé, každopádně formát hodinového vystoupení neutáhnou. Nechci psát, že by Candas zklamal, jen je těžko představitelné, aby podobná koncepce po několika minutách nesklouzla k opakování. Časem se každý nápad měnil ve variaci předešlé variace a nezachránil to ani zajímavý, ale chvílemi průměrný hudební doprovod na pomezí ambientu/drone/noise a sound collage.
Další část večera připadla slovům indie a pop.
The Russian Futurists představili jak novou desku, tak starší kousky, ale upřímně, o nic závratného nešlo. V kanadě celkem známé uskupení kolem Matthewa Harta působilo jako milión jiných kapel. Twee indie-pop, který nijak nevybočoval ze standartu.
To Architecture in Helsinky hned prvním songem dali najevo, že jsou o několik levelů jinde než v podstatě komorní Futuristi. Jejich osmdesátková melancholie zabalená do tepajících bicí sice neoplývá kdejakou originalitou, ale štáva a energie sálající z pódia to všechno přebila. Někdy bylo těch synth odkazů na komunistické časy až moc, stejně ale zůstal dojem víc než pozitivní.
Sobota se nesla ve stejném horku jako pátek. Ale jako bonus slibovala daleko zajímavější line-up. Brandt Brauer Frick, Kate Wax, James Holden…., každopádně poloprázdné sály Meet factory říkaly něco ve smyslu “nás nejvíc zajímaly ty Helsinky”.
Což je škoda, protože už úvodní vystoupení polských
Napszyklat bylo vynikající a rozhodně by si zasloužilo větší publikum než 20 lidí, tvořeno osmi fotografy, jedním zatoulaným psem a sběračem kelímků (který neměl co dělat, protože když nejsou lidi, nejsou kelímky).
Dunivé rytmy abstrakního hip-hopu se valily z dlouhých instrumentálních předeher a zalévaly sál příjemným deja vu a lá dälek. Sám pán hip-hopových temnot jim ostatně na nové album přispěl. A spojení je to víc než logické, protože Napszyklat jsou jeho expresivnějším a malebnějším dvojčetem.
To vedle rozjížděli svůj set
Pjoni Midget a Ink, což jsou kluci vysocí asi devadesát centimetrů (dohromady), ale už jsou definitivně v kategorii dospělých. Jejich set dotýkající se dubstepu, filthstepu a d’n’b byl stejně tak vynikající jako intenzivní. Jedině dobře, že je rodiče nenutili chodit spát po večerníčku. Jo a sázím boty (černobílý Diesely), že za pár let jim bude Slovensko malý.
Kate Wax je kolegyně Jamese Holdena z labelu Border community a Holden si může jedině gratulovat, že má tuhle sympatickou divoženku v katalogu. Nejen, že umí skvěle hrát, ona i skvěle vypadá, což se v sobotu večer docela hodilo, protože pro několik technických zádrhelů bylo mnohokrát oko jedinou spojnicí. Kate Wax v sobě kloubí všechny větší ikony posledních let (Ninu, Karyn, Björk) a svým temným electro-popem rozhodně nadchla, ať už šlo o čistě žánrové kousky nebo vokální exhibice na pozadí noisu.
To
Brandt Brauer Frick tak hezcí nejsou (především proto, že to nejsou tři ženy), ale i přesto se jim podařilo publikum dostatečně zhypnotizovat, protože techno v jejich podání bylo nesmírně sexy. Akustické techno není žádná novinka, ale BBF se na svém debutu ukázali jako nesmírně talentovaní v tvorbě minimalistických pasáží. Jemné, úderné, úcelné. Sál nadšeně tepal do rytmu, vlnil se při Mi corazon a napjatě sledoval až zlověstné podtóny v snad nejpovedenější Bop. Jestli je tohle budoucnost techna, tak já jsem rozhodně pro.
Sperm festival není možná největší český festival, ale rozhodně je jeden s nejsympatičtější filozofií: nevozit artefakty, nezvat zajeté české kapely, podporovat české umělce na jejich cestě do evropského podvědomí.
To všechno v nedávném rozhovoru pro PlaGat řekl dramaturg festivalu
Michal Brenner a lidi, keří sledují elektronickou hudbu musí jen souhlasně pokynout hlavou. Vždyť celá východní Evropa každým rokem zvyšuje svůj náskok, každý stát má své želísko v ohni, pokud se bavíme o experimentální nebo elektronické scéně. Když pomineme české projekty DVA nebo tolik opěvované WWW, prakticky na evropské klubové scéně neexistujeme. Je to o průbojnosti a sebevědomí, které Čechům tolik chybí? Přitom už není čas vymlouvat se na české texty a těžké podmínky. Když může prorazit projekt z Rumunska, proč by nemohl prorazit projekt z Čech?
Z tohoto pohledu není Sperm jen festival, ale veledůležité kolečko v řetězci budoucího úspechu, za což může poděkovat především svému ojedinělému postavení na českém festivalovém nebi. Působí jako malá fotbalová akademie, která se snaží pracovat s nadějemi a která jim ukazuje, že s patřičnou dávkou dřiny (a talentu) to může vyjít.
Vím, že je pro vás daleko zábavnější číst, kdo hrál a jak, ale tyhle fakta je potřeba zmínit, už jen proto, že by si lidé u nás měli uvědomit, že všechno souvisí se vším a pokud bude kvést Sperm, budou kvést i zajímavé projekty. Tak snad se příští rok potkáme v ještě větším počtu.