London Elektricity se vrátil ve velkém stylu

Minulý report jsem začal hanou pořadatelů, tento začnu pochvalou. Den před akcí visel na webu Flédy line-up. Večer měl začít tandemem Shede & MC Trchi, pokračovat sety Mystiquea a Philipa TBC, aby jednu hodinu po půlnoci padl klub k nohám London Elektricity. Vzkříšení pak nemohl mít na triku nikdo jiný než domácí Sayko a set na dobrou noc měl obstarat Holder.

Je jedenáct, před klubem znuděně postává brněnská mládež, ale u samotného vstupu fronta není. Flédou příjemně pulzuje život a rytmus nad 160 BPM. Na hlavní stagi pomalu končí svůj set Mystique za vokální podpory MC Trchiho. Když se dívám kolem sebe, nenacházím moc indícií, že by to dnes mělo být epické. Sál se spíše jen tak vlní, sedačky jsou obsazeny zívající omladinou, nepoznávám tu nikoho známého. Jde se radši na pivo.

Po krátkém osvěžení už na stagi řádí Philip TBC, což šlo poznat i jen z nadšeného řevu fanynek pod pódiem. Philip předvádí svůj vysoký standard, nápaditý set čerpá z všemožných větví drumandbassu i z vlastní tvorby. Já opět žasnu nad jeho turntablistickými dovednostmi. Philip se mazlí s každým trackem, prsty hbitě tancují po kontrolerech a deskách. Do sálu proudí všemi vchody další a další lidé. Atmosféra začíná houstnout, když do davu Philip vtipně vpálí Ray Charlesovu klasiku Hit the road Jack. Jsme na vrcholu jeho setu. Následuje uklidnění nějakým tím reggae, což je pro mě signál opět zmizet na baru. Stačím se vrátit na dubstepový remix americko-britské spolupráce v podobě hitu Bonkers od dua Armand Van Helden a Dizzee Rascal. Devadesát minut slávy na brněnské Flédě pro Philipa TBC pomalu končí. Odtuší to i publikum, které se spěchá osvěžit před hlavním bodem programu. Na parketu je ale stále dost lidí, aby zařídili Philipovi zasloužené ovace, London Elektricity se o to stejné postará s mikrofonem v ruce.

A nyní krátká biografická vsuvka, aby bylo jasno, s kým měla v pátek Fléda tu čest. „Tony Colman aka London Elektricity, muž, mýtus a legenda, která lečí jen přiložením rukou,“ psalo se v tiskovce k této akci. Výjimečně to tentokrát není PR fabulace, ale popis, který víceméně odpovídá realitě. Hlava dominantního labelu Hospital Records tahá za nitky celé scény. Vydávají na něm velikáni jako např. High Contrast, Nu:Tone, Logistics, ale i fresh jména Camo & Krooked, slovenský B-Complex nebo loňská star Netsky. Kompilace Sick Music jsou výkladní skříní labelu, které se třpytí jak tmavý rum na slunci. Sám London Elektricity má na kontě pět sólových alb. To poslední Yikes! je ještě horké z lisovny.



Vypadá to, že se všichni vyškrábli ze svých koutů a zákoutí klubu, kde byli zapadlí, a přesunuli se do hlavního sálu. Ten začíná praskat ve švech a probít se z jedné strany na druhou se neobejde bez pár pošlapaných nohou, vylitého piva a vražedných pohledů, pardon. Tony roztáčí desky, set má pěkné intro, postupně se přidávají basy a bubny, klub a dutina břišní začíná vibrovat. Po několika minutách následuje Netskyho remix Ruskova nejnovějšího hitu Everyday a také první z řady rewindů. Tony si opět bere mikrofon a oznamuje, že dnešní set bude stoprocentně jen z vinylů a dubplatů. M Beat feat. General Levy a jejich Incredible rozpoutávají na parketu taneční euforii. Jungle is massive. Tony je možná téměř ve věku mého otce, ale za gramofony sebou škube, skáče, křepčí a každý track neskutečně prožívá. Set má skvěle vystavěný, těžko hledat slabá nebo snad hluchá místa. Asi v půlce si z Tonyho slávy zkusí také něco urvat MC Trchi, ale Tony jej rychle utne a pošle zpět do zákulisí. Teď už nikdo nemůže pochybovat o tom, že tato noc patří jen jemu, tomu nejlepšímu z drumandbassu a tančícímu publiku. Toto je výlet do historie, přehled mezníků i nových směrů s tím nejpovolanějším průvodcem. Zazní např. i remix Adele, Kosheen nebo Matrix and Futurebound a jejich American Beuty. Nesměl samozřejmě ani chybět B-Complexův megahit Beautiful lies, který vyšel právě na Hospitalu. Ten se dočkal také rewindu a dokonce desítek zapalovačů nad hlavami lidí v publiku. Nikdo nechtěl Londona pustit z pódia a tak se přidávalo takovým způsobem, že ve finále z toho bylo dobrých 30 minut přídavků. Myslím, že toto samo o sobě vypovídá o tom, jak to na Flédě vypadalo. Zběsilost v srdci i v nohách předváděla hlavně skupinka věrných vpravo pod pódiem, ale i zbytek sálu tepal jako o život.

Když se ke gramofonům dostal Sayko, bylo už dávno po třetí hodině ranní. Ti, kdo toho neměli dost, zůstali, já šel domů. Jestli to měla být letos jediná drumandbassová party, kterou navštívím, tak jsem byl v pátek na Flédě správně a lépe sem vybrat nemohl.