Black Tape for a Blue Girl v Akropoli

80tý léta. To byla ta děsivá epocha, o které vás ve škole učili, že byl nedostatek toaletního papíru. Uznejte sami, že se to někde muselo projevit. I v hudbě.

Ano, tehdy v 80tých přicházely na svět nejpodivnější žánry, jako black metal, thrash metal, speed metal, disco, Michal David a skupina Kroky a další děsivé věci, které mnou dodnes otřásají, když si na ty (z)jevy vzpomenu. Na druhou stranu vznikaly samozřejmě i věci, které jsou poslouchatelné dodnes. Tvorba Black Tape for a Blue Girl mezi ně rozhodně patří.

Přišel jsem půl hodiny po oficiálním zahájení. Akropole zela prázdnotou. V sálu před podiem bylo rozestavěno asi osm stolečků s židlemi a u nich asi 8 - 9 lidí, kteří tiše poslouchali ambientní dark music, kterou z notebooku pouštěl na podiu usazený vousáč.

Řekl jsem si, že je to poněkud zvláštní předkapela, ale když mé oči přivykly šeru, už mi to tak zvláštní nepřišlo. Židle u stolků byly obsazeny černě oděnými postavami, které jako kdyby vypadly ze stránek Byronových (nebo Máchových - jsme v Česku)knih. Sál byl spoře osvětlen, mezi písněmi se netleskalo, jen jsme poslouchali a dívali se na vousáče, jak na konci jedné písně začal šoupat myší a přistavil do playlistu další dark ambient romantic song s hlasy padlých andělů a hudbou šplhající vzhůru jako nosné sloupy katedrál.

Po včerejší pařbě strávené s WWW v Meet Factory mi to připadalo jako zotavovací sanatorium pro lidi unavené životem, takže ten večer jsem tam byl rozhodně správně.

Zhruba po půl hodině, během níž přišlo ještě asi 5 a 1/2 člověka dostal pouštěč songů (slovo DJ se moc nehodí)pokyn k ukončení produkce a na podium se dostavily dva vyzáblý chlapíci plus jedna rozdováděná potetovaná holka s kytarou a rozjeli kabaret. Po prvním songu se teda trochu zadrhlo kytarový kombo, ale kapela nám kreativně předhodila píseň bez kytary, než technik situaci vyřešil.

Starší dark wave kousky nezpochybnitelně magické atmosféry, jako je třeba tento: :


se střídaly s novějšími kabaretně laděnými písněmi, kterým dominovaly ostře vykřičené vokály. Dočkali jsme se ostřejších kytar a celý to byl chvílemi pěkný nášup.

Co se týče atmosféry, tak diváci si i přes prořídlé řady dokázali vyvzdorovat přídavky, které byly snad celkem čtyři. Kytaristka a zpěvačka měla bezvadný punčocháče (kterých se jeden z diváků nemohl nabažit a neustále na ně zaměřoval objektiv svého fotoaparátu)a stříkala kolem sebe hudební a sexuální energii.

Když to shrnu, tak nakonec se nejednalo o vůbec špatný večírek. Jsou prostě kapely, na který se vyplatí jít jenom kvůli prapodivnému jménu.