Zmiňovaný Festival v ulicích ale jakoby měl zpečetit osud „starých, dobrých“ Colours, kdy byl festival první tři roky zadarmo: cena placené části festivalu se podle některých hlasů vyšplhala do výšky, na kterou řady Ostraváků nedosáhnou. Ubylo tak těch, kteří byli ochotni strávit víkend s hudbou a platit relativně malé částky za zcela neznámou muziku z různých konců světa; ubylo těch, kteří byli ochotni podstoupit malou sázku do loterie, která se jim ovšem každý rok vyplácela víc než skvěle. A na dvacetiřádkovém jubilejním seznamu účinkujících se i letos dala najít jména, u kterých je zaručena pozitivní reakce aniž byste ta jména znali. Vedle peněž jdou ale čím dál více také slyšet hlasy, které kritizují samotnou dramaturgii festivalu. Letošní, ať už chtěný či nechtěný, fokus na rap, hip-hop a rap´n´folk (Santigold, Dubioza Collective, Bomba Estéreo, Balkan Brass Battle, SMOD etc.) určitě zaujal dlouhou řadu návštěvníků, pocitu žánrového přehlcení jsem se ubránit ovšem nemohl.

Naturel Colours je od nastavení pozitivní, což ovšem nemusí být vždy automaticky přínosem. Proto když jsem zjistil, že se v konceptu probarvené příjemnosti letos objevily velké trhliny, řekl jsem si díky Bohu za ně! Colours totiž nejsou festivalem primárně zaměřeným na fanoušky avantgardy, průřezově je to spíš konzervativní událost, která víceméně míří na pasivnější posluchače, kteří rádi zhltnou předem připravený a pestrobarevný hudební nášup. Jasně, milovníci world-music si na Colours vždy přijdou na své (letos např. šamanka Moana doprovázená maorskými bojovníky, Salif Keita, flamenco v podání uhrančivé La Shica anebo Frank Yamma zpívající v aboriginském jazyce pitjantjatjara), ale s tím by festival jen těžko dlouhodobě vystačil. Proto je tak důležitý výběr headlinerů festivalu, který byl letos více než zdařilý a atraktivní. Na druhou stranu, dramaturgické zaměření na hudbu (utlačovaných) menšin, a „hudbu ohně“ vůbec, dává v Ostravě stoprocentní smysl. Radost smíšená s notnou dávkou dojetí byla znát v hlase ředitelky festivalu Zlaty Holušové, když novinářům líčila své nadšení z toho, s jak sváteční úctou přijímá romská komunita „ten svůj“ festival. O to větší škoda byla, že Rómy na festivalu prakticky nebylo vidět – ani jako posluchače, ani jako aktivní účinkující, třeba jen v rámci Festivalu v ulicích.



Jubilejní 10. ročník Colours se tedy nesl v lehce slavnostní náladě: neprojevovala se ani tak na vystoupeních zahraničních interpretů, ale jestli byla někde hmatatelně cítit, tak na koncertech českých kapel. Na Colours ve velkém stylu zahráli nejen Tata Bojs, kteří s jim vlastní energií představili pro beznadějně natřískaný Arcelor Mittal stage nové album Ležatá osmička, ale také zavírák předposledního festivalového dne Priessnitz, Monkey Business („nejlepší koncert za posledních 10 let“), brněnský projekt DVA, Už jsme doma, melancholičtí Luno, Sto zvířat nebo výborní Prago Union. I přes handicap sobotního otvíráku předvedla nabušený koncert kapela The Pooh z jihočeské Kaplice, mým osobním objevem byli pak úplně neznámí plzeňští heavy-artillery punk-rockeři Madebythefire. Podtrženo, sečteno: český sukces a tuny energie proudící oběma směry.



Nebudu ale zakrývat, že jsem do Ostravy za Tata Bojs ani The Pooh nejel. Lákaly mě víc těžkotonážní trhliny v programu: nejen proto, že jsem jimi léčil někdy až nesnesitelný příliv přeslazené energie, kterou sálala divožena Lisa Hannigan, potažmo celý několikasethlavý dav jejích fanoušků na Park Stage – tyto kouřící černé díry mi pomáhaly se na Colours ukotvit. Najít sám sebe, pořádně se rozkročit a vydržet celý koncert. Od začátku až do konce. Bez přebíhání, přemýšlení o tom, co hraje na druhém, třetím nebo čtvrtém pódiu. Nenechat se pohltit festivalovou hudební inflací. Tady jsou: Public Image Limited, japonští MONO (obětí japonskému hudebnímu harakiri se stala paralelně vystupující A. Triana), SWANS (tady to schytala druhá půlka Yanna Tiersena, jehož excelentní desce Dust Lane vůbec nesvědčilo největší pódium festivalu) a GRINDERMAN v čele s živočišným sprosťákem Nickem Cavem (The Horrors za nezáživný koncert záměrně vynechávám).



Pokrevní sestrou těchto kapel byla New York City stage, která působila jako útočiště před deštěm, potažmo víkendovým parnem, a kde si člověk mohl v barovém přítmí poslechnout křesťanské stoner-rock psychedeliky High Violet Burning nebo najazzlé R´n´B v podání Electric Wire Hustle. Podobně na tom samozřejmě byla i jiná oáza klidu, kostelní scéna. Jako zklidnění a terapie po sobotním dlouhatánském večírku posloužil alikvótní hlas Davida Hykese těsně po nedělním poledni. Hykes nejenom že zaplnil evangelický Kristův kostel, ale docela pěkně to zavařil tlumočnici, když přednášel texty muslimských mystiků blahořečících proroka Ježíše Krista. Vedle éterické Hannigan a dalšího z mystiků Brendana Perryho (ex Dead Can Dance) tak Hykes vytvořil skvělý kontrapunkt všem třem rebelům: Johnymu Rottenovi (Pil), božskému Nickovi, ale hlavně rozdivočelému, vulgárnímu a obscénnímu M. Girovi z amerických SWANS.



Z ostravského battle Swans vs. Grinderman vyšel nakonec vítězně americký sextet SWANS. Kapely se nepřekrývaly, ale kvůli logistice (a zpáteční cestě) a stovkám oddaných fanoušků, kteří po Tierrsenovi čekali hodinu a půl v kotli na Nicka, jsem se rozhodl pro SWANS. A rozhodnutí to bylo dobré. Těsně pod vrcholem Colours, který tvořila Nickova banda, se totiž skrývala jiná smečka. Smečka vedená šíleným Girou - dirigentem, médiem a luciferem v jedné osobě. No-wave kapela SWANS se po 15 letech existence rozpadla v roce 1997, aby v roce 2010 vstala z popela a vydala desku s dlouhým názvem a ještě delšími monotematickými pasážemi čítajícím jeden riff (My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky). Ostravský koncert tvořily hlavně skladby z nejnovějšího alba (Jim, Prison Eden), ale došlo i na starší záležitosti – obojí bylo odehráno s neuvěřitelným nasazením v atmosféře rituální falicko-kytarové orgie. V překladu do normálního jazyka to znamená jeden až dva riffy broušené do úmoru a celkového svalového vyčerpání, vyhřeznuté zvuky syntezátoru doprovázející pravidelné, ohlušující údery do obrovského bubnu a plejáda ostatních perkusí a nástrojů. Gira měl všechno pod palcem – nejlépe to bylo vidět, když rozštípl pohledem Chrise Hahna, který o půl vteřiny přetáhl konec jedné z frenetických pasáží, nebo tehdy, když doslova dirigoval celý band – hlavně bubeníka Phila Pulea a perkusistu Thora Harrise. Vrcholem Girova excentrického transu byla chvíle, kdy si v průběhu jedné skladby zajel rukou do kalhot a začal masturbovat. Černá labuť ostravského festivalu svými křídly na hodinu a půl zahnala veškeré pochyby o tom, komu ta pohanská neděle a závěrečný den festivalu patří.



Impozantní zakončení Colours of Ostrava ale nepřichystali jen SWANS a z hlavního pódia burácející Nick Cave. Když jsem na půl cesty na mostě přes Ostravici poslouchal skladby z posledního alba Grinderman 2, svítil nad stromy měsíc zotavující se z pátečního úplňku. Bylo hodinu a půl před půlnocí a Nick kolem sebe zrovna plival měsíční prach.