Po mnohých úspěšných spolupracích s nejrůznějšími umělci se vrátil ke svému osvědčenému kvartetu s jedinou drobnou změnou. Klávesistu Patricka Mullera vystřídal Benoît Corboz, trumpetistův dvorní zvukař. Předvoj Truffazově čtveřici zařídila méně známá, za to oslnivě křehká švýcarská vokalistka Anna Aaron.
Před devátou hodinou bylo všechno připraveno a na podiu se objevila Anna Aaron. Vyrůstala v Anglii, Asii i na Novém Zélandu, nyní však pobývá v Basileji, kde je součástí švýcarské komunity umělců na pomezí zpěvu, poezie i módního designu. Ke spolupráci s Truffazem se tato písničkářka dostala skrze jeho dlouholetého basistu Marcella Giullianiho, s nímž produkovala své poslední album. Její největší předností je bezesporu nádherný hlas a posluchač ani nepotřeboval vizuální kontakt, aby si dosyta vychutnal klid a rozvahu, kterou Anna dokáže na podiu s andělskou lehkostí vykouzlit.
Erik Truffaz zahájil svoji část koncertu pomalejším tempem, kterým navodil úžasnou atmosféru a téměř okamžitě rozvlnila posluchače do rytmu jemné jazzové linky. Jelikož se rozhodně nepovažuji za hudebního odborníka a už vůbec ne ve vodách jazzu, neodvážil bych se hodnotit provedení skladeb, ale výborná rytmika přiváděla publikum s každou skladbou stále blíž a blíž samotným hudebníkům. Naprosto úžasné zapracovávání nejrůznějších stylů do svého vystoupení nešlo neocenit jinak než bouřlivým potleskem. Jeho hudba dokázala do jazzového základu absorbovat řadu prvků aktuálních hudebních stylů jungleu, hip-hopu i rocku a životnost této koncepce Truffaz dokázal přenést i do tohoto výborného koncertu.