Italský Time Warp nezklamal

Miláno je městem módy, stylu a mnoha pamětihodností. Kombinace výletu do této jižní metropole s návštěvou prvního dílu Time warpu v těchto končinách se mi zdála více než lákavá.

V dnešní době internetu nebylo vůbec těžké zabookovat si zpáteční letenku do Milána společně s ubytováním na 3 noci za celkem směšnou částku. Po příletu v pátek večer jsme ovšem museli řešit první těžké dilema – vyrazíme na oficiální Time Warp Pre Party či ne? Únava šla ale nakonec stranou, neboť line up v čele s headlinerem Damianem Schwartzem nám usnadnil rozhodování ve všech směrech. Navíc jsme s lístkem na TW nemuseli za vstup vůbec platit.


Party se konala v milánském klubu Magazzini Generali. Prostory se skládaly pouze z jednoho velkého sálu, který ale nabídl veškerý komfort potřebný k takové party – velký bar, dostatečně velký prostor k tanci ale především velmi kvalitní zvuk. „Supportem“ Damiana Schwartze byl francouzský Dj W!ld a &ME and Rampa z berlínské Keinemusik. Oba dva djs předvedli parádní výkon a navnadili nás na hlavního tahouna večera – španělského Damiana. Schwartzův tech-minimalový sound v kombinaci s výbornou atmosférou se postaral o to, že jsme nakonec (i přes naše původní plány odejít ve 3:00) zůstali až do konce.

Program druhého dne byl jasný – po celkem pozdním probuzení a krátké obchůzce centra města jsme se vrátili do hotelu a začali se připravovat na jednu z nejdůležitějších částí našeho pobytu – na první díl italské edice halové party Time Warp. Jak jsem již zmínila na začátku, od italského dílu jsem neočekávala nic zas tak velkolepého – zmlsaná německou edicí, která čítá na 5 stagí a trvá až do odpoledních hodin druhého dne, se italská edice zdála být na první pohled o dost skromnějšího charakteru – měla „pouze“ 3 stage (ovšem nabité těmi „nej“ jmény, o kterých u nás můžete jen snít) a trvala „jen“ do 6. hodiny ranní (poté ale následovaly hned 2 after parties s jmény jako je Karotte či Mass Prod).

To, že jsem se hned na začátku velmi zmýlila, jsem zjistila už během cesty do místa konání akce, výstaviště Fiera Milano Rho. Nejenže bylo metro narvané k prasknutí. Davy lidí, mířící na Time warp, doslova šílely už před branami italského výstaviště – chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli jsme se nespletli a nevyrazili na ten den konaný fotbalový zápas mezi domovským A.C. Milan a Italian Olympic.

Konečná zastávka metra Fiera Milano Rho pak ještě nebyla naší konečnou destinací – hned u vchodu z metra na nás čekaly autobusy, které nás rozvezly přímo k cca 3 km vzdáleným halám, kde se konala celá party. Samozřejmě zdarma.

Když jsme stanuli před oficiálním vchodem na akci, žasli jsme při pohledu na nekonečnou frontu partypeople. Něco takového jsem snad v Německu ani nezažila. Naštěstí jsme se díky perfektní organizaci během několika málo minut ocitli v areálu. Zde už vše probíhalo jako na drátkách – djs zde odehrávali s německou přesností své sety na 3 pódiích – dvě z nich se nacházely v obrovských halách milánského výstaviště. Zdejší prostory byla ale natolik obrovské, že jednotlivé stage byly ještě speciálně ohraničené. Tím vznikl dostatečný prostor pro průchod mezi oběma pódii, což přišlo během noci velmi vhod. V mannheimské Maimarkthalle se každý rok potýkám s nepříjemnými tlačenicemi – těch jsem byla vzhledem k perfektnímu vyřešení výstavby stagí ze strany pořadatele v Miláně ušetřena. Dalším plusem celé akce bylo teplé počasí, díky kterému mohla být třetí stage postavena venku.

Rozměnit žetony v Itálii nebylo potřeba. Platilo se v hotovosti, bohužel výběr drinků byl dosti zúžen. To nic neměnilo na tom, že měl člověk velmi dobrý výběr hlavně co se týče muziky. Zatímco na 1. stage dohrával italský objev Mass Prod a předával žezlo svému kolegovi Cirillovi, na druhém pódiu se chystal převzít nadvládu nad partyepeople i zde velmi oblíbený Chris Liebing. Zaslechla jsem pouze kousek jeho setu, který ale obsahoval opět všechno to podstatné, co mám na Chrisově produkci ráda. Jeho hutné minimal techno navíc tentokrát skvěle vyznělo na perfektním ozvučení. Zážitek z jeho setu byl díky tomu několikanásobně lepší než na srpnovém domácím Pleasure Island festivalu. Protože jsme ale byli na italské edici této akce, nechtěla jsem přijít o výstup domácího technaře Fabrizia Maurizi. Ta tam bylo očekávané techno, za to výtečný tech-house vyzněl na venkovní stage perfektně . Ještě aby ne, když zde byl dostatek prostoru pro tanec a venku bylo okolo příjemných dvaceti stupňů Celsia! Lepší počasí nám organizátoři objednat snad ani nemohli!



Po 23. hod. jsem se rozhodla vrátit zpět do útrob výstaviště. Na druhé stage už několik minut hrála jedna z mých nejoblíbenějších djek vůbec. Ellen Allien mě bohužel až do této doby svými nikdy nijak moc nepřesvědčila. Teprve italský TW byl zásadním průlomem. Ellen si už na první pohled svůj set neskutečně užívala. Tmavé brýle, úsměv na rtech a nekonečné taneční kreace dokazovaly, že je pro ni hudba v ten moment vším. I souznění s publikem bylo tak trochu jiné než v Německu – charisma a temperament se Italům zkrátka nedá upřít. Možná právě proto měl její set o to větší šťávu a drive.



Po berlínské lady se na té samé stage ujal vedení Mr. Desolat Loco Dice, kterého mám poslední dobou čím dál více v oblibě, obzvlášť po jeho bujaré oslavě narozenin na Ibize. V Itálii patří tenhle chlapík mezi jednoho z nejoblíbenější djs, což dokázala i notně zaplněná druhá stage. Obzvlášť druhá půlka jeho setu přivedla místní osazenstvo do varu a připravila je tak na nástupce a pro mě jednoznačného headlienera akce Svena Vätha.

Ještě během pravidelné pochůzky směrem k baru jsem jen z dálky zaslechla svižný funky set Carla Coxe, který se potýkal s tím samým „problémem“ jako Loco Dice – i první stage byla do posledního místečka plná – ano, první díl italského Time warpu byl totiž beznadějně vyprodán! Celkem 15 000 fanoušků lačných po elektronické hudbě se sem sjelo opět z celé Evropy, ne-li světa. Nadvláda domácích byla samozřejmě značná, což mě přivedlo k zamyšlení, čím to je, že u nás bychom takovými jmény nezaplnili snad ani třetinovou halu …

Nicméně po krátkém zamyšlení a odpočinku jsem byla odhodlaná užít si vrchol celé noci – tříhodinový set „rezidenta“ celé party. Příchod Svena Vätha na parties typu TW a Love park se během let stal jakýmsi „tradičním ceremoniálem“. Les rukou nad hlavou a skandování jeho jména čí spíše přízviska „papá“ (a v Italštině to vyznělo o to lépe) bylo vynikajícím nastartováním celého setu. Můj původní plán, vydržet zde pouze na „uvítačku“ a jít se podívat na další stage, vzal hned na začátku za své.



Charismatický Němec mě naprosto ovládl nejen svou otevřeností vůči nám – publiku, ale zejména pak i výběrem neskutečně vynikajících tracků. Čert vem, že se to i páně Svenovi dvakrát „koplo“. Jeho entuziasmus a hudební cit ve mně opět vzbudily pocit naprosté hudební spokojenosti, který snad nemám u žádného jiného dje. Tím pádem jsem bohužel propásla (prý) velmi dobrý výkon Richieho Hawtina na vedlejším pódiu stejně tak jako Magdu, která rozehřívala publikum na venkovní stage.

Co říci závěrem? Perfektní a precizní organizace nebyla vyjímkou ani u italské edice této čím dál více populárnější akce. Není to vůbec žádná náhoda, že Time warp letos expandoval již do třetí země a to opět velmi úspěšně. I přes mé počáteční pochybnosti se ukázalo, že italský díl nijak nezaostává za německou edicí. Teď už zbývá jenom čekat, v jaké další zemi se tento event usadí napřesrok. On na to totiž má.