Schwa: Život producenta a dje si užívám

Momentálně aktivně spolupracuješ na společném projektu Shades of Gray s Australanem Nickem Westem . Čím to, že jsi nenašel vhodného „parťáka“ u nás v Čechách? V čem ti spolupráce s Nickem vyhovuje?
S Nickem jsme se potkali úplně náhodou na jedné party v Sydney, pak jsme zašli do studia, udělali jsme pár písniček a bylo to. Každopádně jsem nehledal parťáka záměrně v Austrálii, tak to rozhodně nebylo.

Ale spřízněnou duši jsi v Čechách předtím nenašel.
Ono najít někoho, s kým můžes spolupracovat na téhle úrovní, to není jen tak. Byla to obrovská náhoda. Je to něco jako když si hledáš partnera v životě. My jsme si padli do noty jak hudebně, tak osobně, a proto to tak dobře funguje.



Právě vám vyšlo nové album Soul Machine, jak dlouho jste na něm pracovali a jaké jsou na něj zatím ohlasy?
Od začátku až do konce jsme na tom dělali asi rok a půl, ale práce na té muzice je jenom polovina z toho všeho. Makali jsme intenzivně na designu cédéčka, vinylů, distribuci a promotion. Navíc se jedná o dvoucédéčko - na druhém disku najdeš remix ke každému tracku a posbírat remixy od všech producentů trvalo taky celkem dlouho.

Mezi remixéry jsou poměrně známá jména – Pezzner, The Timewriter… Jak jste od nich remixy získali?
Jsou to většinou lidi, s kterými jsme už někde hráli, nebo se s nimi známe, jsou to kamarádi. Zároveň jsme ale vybírali lidi, kteří už mají nějaké jméno a mají vztah k téhle muzice.

A ohlasy?
Super, řekl bych že mnohem lepší, než bych předpokládal. Vyšel nám rozhovor a velký článek v DJmagu, kde nás ohodnotili 8 body z 10, v DEBUG magazínu napsali, že je to nejlepší housové album za poslední dobu. Několik tracků také bylo licencováno na CD kompilace pro labely jako Defected, Club Star a Om Records.

Spolupracovali jste s nějakou PR agenturou, která vám dělala k albu kampaň?
Teď poprvé jsme spolupracovali s agenturou Kahua music.

Jak vlastně taková spolupráce funguje?
Agentura má kontakty na lidi z médií a scény, ale negarantuje ti nic. A pak už závisí na novinářích a lidech z branže, zda si to poslechnou a zaujme je to. Agentura je pak ještě uhání, co na to říkají a tak, ale jestli z toho něco bude nebo ne, nikdy nevíš. Určitě by si tenhle druh proma (k albu pozn. red.) neměl dělat producent sám.

Procestovali jste spolu kus světa - Tokyo, Sydney, Paříž, Prahu, vrátil ses z hraní v Mnichově, Augsburgu a Pelermu – na který klub vzpomínáš nejvíc?
To je strašně těžké říct, ale samozřejmě jsou festivaly a kluby, na které asi nikdy nezapomenu jako např. Ageha v Japonsku, který funguje přes den jako televizní a filmové studio. Večer jen zmáčkneš čudlík a ze studia je rázem klub. Jsou tam obchody, občerstvení.. V podstatě je to takový festival v klubu. Pak jsou nezapomenutelné různé festivaly uprostřed pouště v Austrálii, kam jedeš třeba 4 hodiny… Jeden z nich se jmenuje Rainbow Serpent.



Jak bys porovnal zacházení a ocenění djs u nás a jinde?
Když nehraješ doma, je standardem, že tě vezmou na hotel a na večeři, seznámíš se s promotéry akce… To samé děláme zase my, když tu máme hosta. Chceš mu ukázat kulturu toho tvého města. Tohle ti samozřejmě domácí promotéři nenabídnou.

A doma je pro tebe momentálně v Praze?
Teď ano. Dřív jsem býval přes rok v Austrálii a sem jsem jezdíval na léto na 1-2 měsíce, teď je to naopak. Chci teď zůstat spíše v Čechách, abych mohl cestovat po Evropě.

V Evropě je asi celkově více možností než v zámoří..
Tak ono v Austrálii těch velkých měst opravdu moc není – projedeš Melbourne, Sydney, Brisbane, občas jedeš na Zéland a to je všechno. To ale neznamená že by to v Austrálii nefrčelo, každý víkend tam jezdí velká jména, která v Čechách třeba ještě nikdy nehrála a bůhví jestli někdy budou. V Austrálii je teď populární Detroit sound a jezdí tam djs jako Kerri Chandler, Moodyman, Carl Craig… Někteří z nich jezdí do Melbourne pravidelně každý měsíc, což je super. A Carl Cox v Melbourne teď dokonce i žije.

Taková jména si u nás opravdu nedovedu představit…
Však když si vzpomenu na někdejší Cosmic Trip, jak tam lidi na Carla Craiga házeli plechovky od piva…

A bohužel nejen na něj se u nás házelo plechovkami… Mluvíme tu o tvém hraní v zahraničí, čím to? Je to díky tvým úspěšným releasům nebo bookingu na Beef records, co na tom má největší zásluhu?
Je to díky všemu , ale z 90% jsou to kontakty. Lidi, kteří mě zvou, znám osobně, seznámil jsme se s nimi v Sydney, nebo jsem s nimi spolupracoval na nějakých releasech. Hodně se dělají také „exchange bookingy“ - ty někoho pozveš sem, on tě pozve tam.. Že by mi napsal někdo úplně cizí a pozval mě zahrát, to se stává, ale mnohem méně.



Již několik let prezentuješ moderní housový sound, tvoje tracky vycházejí na labelech jako Om records, Defected, Clubstar, Tronic Sole, Lost My Dog. Dovedeš si vysvětlit, proč máš v zahraničí takový prodejní úspěch a u nás o tobě a tvé produkci ví pouze úzká komunita lidí?
Tak tady si nikdo hudbu nekupuje, to je ten největší problém. Když mi chodí statistiky z Beatportu, tak tam přesně vidíš, odkud lidi tu hudbu stahujou a z Čech je to úplné minimum lidí.

Co je vlastně tvůj hlavní příjem, produkce, hraní nebo obojí?
Tak to nevím, na tohle počítání jsem totiž strašně neschopnej (smích). Ale řekl bych, že je to tak půl na půl, půlka z hraní a půlka z produkce a dalších aktivit… Ale peníze, které nám vydělají např. skladby Shades of gray, ani nevybíráme a využíváme je pak na prezentaci projektu. Navíc pořád děláme vinyly a ty jsou často prodělečné, proto ty peníze vkládáme na výrobu těchhle věcí. Občas si z toho taky koupím letenku do Austrálie, ale na zbohatnutí to určitě není. Člověk se prostě nesmí spoléhat na jednu věc a musí toho dělat hodně okolo.



Jak vůbec funguje booking Beef records?
V bookingu máme několik djs, kterým zajišťujeme hraní a staráme se o veškeré věci okolo toho. Tím, že se jedná o bookingy v Austrálii, je to ale daleko složitější a musíme se postarat třeba hned o několik hraní najednou, aby se to vůbec vyplatilo, pak zařídit entertainment víza, ubytování, dopravu. Zase na druhou stranu se ceny tam pohybují úplně někde jinde, a když si pozveš nějaké zajímavější jméno, můžeš si účtovat až 2 – 3 000 dolarů za jeden set, což by v Čechách bylo nereálné. Kluby v Austrálii to ale zaplatí, je to tam úplně normální. Lidé si tam za jméno rádi zaplatí.

Což je trochu paradox, protože u nás je lidem zatěžko dát za party se zahraničním jménem i minimální vstup.
Teď na Be: AT vybíráme 50 Kč a stejně je to pro spoustu lidé problém, i známí chtějí být na guestlistu. Já je tam klidně zapíšu, ale s tím, že si ten vstup stejně zaplatí.

Dostali jsme se k tvé rezidentní noci BE AT: v Chapeau Rouge. Jak to šlape?
To je společný mejdan s Vojtou Arkem. Je to super, musím poděkovat Pavlovi a Danovi, že mi to umožňují a musím říct že tam to bude fungovat vždycky už jen kvůli tomu, kolik lidí tam chodí a jakou to tam má tradici. Je to skvělý mix turistů i domácích lidí, což dělá super atmosféru. Každopádně na tom s Vojtou hodně makáme a snažíme se BE AT co nejlépe propagovat i za tu cenu, že si budeme sami vylepovat plakáty, haha.

Teď jste pozvali AlexKida, proč zrovna jeho?
Tak známe se, hráli jsme spolu, bude nám dělat i remix. Mimo jiné je to opravdu skvělý producent a ikona labelu F Communication, který patřil L. Garnierovi. Většinou zveme lidi, s kterými jsme už předtím nějakým způsobem spolupracovali. Nejinak tomu bylo u Nicone aka Lexyho nebo Niko Schwinda.


Z čeho vlastně hraješ?
Poslední dobou hraju z desek a z CD.

To už se dneska jen tak nevidí.
To ne, ale vem si, že já celé dny koukám do počítače. A při představě, že to samé dělám i při hraní? Desky nejsou jedničky a nuly, je to něco hmatatelného a nenahraditelného. Proto desky.

Věnuješ se masteringu ve studiu ORM, kde např. natáčí desky i Karel Gott. Dovedeš si představit, že by ses masteringu pro taková jména tím živil na plný úvazek?
Ve studiu masteruji a vylepšuji zvuk, ale pro Karla Gotta jsme ještě nedělal. S masteringem pro Karla bych neměl problém, ale písničku bych pro něj třeba psát nechtěl (smích).



Jsi opravdu vystudovaný hudebník, nebo jsi původně vystudoval úplně něco jiného?
Já jsem studoval hrozně moc rozdílných věcí, ale nic jsem pořádně nedokončil. Nejdřív jsem studoval diplomacii a PR, pak event management, IT a angličtinu.

To všechno se ti teď ale náramně hodí.
To ano, ale myslím si, že i kdybych to nestudoval, tak stejně budu dělat to, co teď dělám. Rozhodně mi to ale nejakým způsobem pomohlo se zorientovat.

Proč zrovna Schwa?
Je to z komiksu od Billa Barkera, který vyšel v tehdejším Živlu. On byl první kdo nakreslil tvář takového marťana s velkýma očima a vytvořil kult UFO. Líbilo se mi to, proto Schwa.

Co jsi poslouchal v pubertě? Brala tě elektronická hudba odjakživa?
V pubertě jsem se dostal přes bráchu k Radiu 1 a ve 13ti jsem byl s tátou na koncertě Massive Attack a to mě dostalo. V tě době přišli ještě Underworld, Letfield… Taková klasika. Pak jsem začal chodit na falešnou občanku do Radosti, z domu jsem zdrhal o půlnoci, když rodiče usnuli, a vracel jsem se v 5 ráno předtím než vstávali. Takhle jsem to dělal několik let.

Wow, tak to más můj obdiv za odvahu. Na které akci bys nikdy nezahrál?
Nejsem proti ničemu, ani proti firemním akcím. Pokud si mě pozvou jako dje Schwa, kde budu moci prezentovat svojí hudbu, tak nemám s ničím problém. Jakmile mi ale někdo začne diktovat co mám hrát tak jdu od toho.

Závěrem musím říct, že pozice profesionálního producenta dje je tedy pěkný záhul…
Je, v podstatě si ani nepamatuju, kdy jsem měl naposled volno, myslím jako dovolenou, ale ten život je strašně zajímavej, furt pracuješ, ale vlastně si to užíváš. A když chčes zůstat třeba celý den v posteli tak ti to nikdo nemůže zakázat.

Díky za zajímavý rozhovor, uvidíme se 30. března na Be: AT!