Ólafur Arnalds a islandské jiskření v Akropoli

V neděli 25. 3. do pražského Paláce Akropolis zavítal jeden takový islandský muzikální zázrak jménem Ólafur Arnalds, aby z ramenou sklepal islandský sopečný prach a fouknul nám ho do očí a uší. A že je to prach nabitý velikou energií a mocí, o tom nás všechny dokonale přesvědčil. O tom ale později.

Než nám to mohl předvést, pokusil se o něco podobného svými projekcemi a chytře postavenou dramaturgií skladeb český projekt Roman Empire, nicméně srdcí a duší obecenstva se nedokázal zmocnit. Pravděpodobně byli všichni naladěni na islandskou vlnu a pěkně "po česku" na ní připravovali pivem a družným hovorem. Možná trochu škoda, ale takový je už nevděčný úděl předskokanů.

Po přestávce nutné k přestavbě pódia zasedl k rozlehlému koncertnímu piánu, notebooku a přidruženému sampleru, tenhle skromný chlapec z Islandu a ještě než začal preludovat, stihl se s námi podělit o své překvapení. Tolik lidí nečekal. Když před 4-mi lety poprvé vystupoval v Čechách, přišlo pár desítek lidí. Nyní zde bylo víc lidí, než v českém parlamentu během hlasování o zvyšování platů.

Pódium bylo úsporně nasvětleno šesticí stojanových reflektorů v pozadí, atmosféra tak čistě podřízená intimitě hudby, se kterou měl přijít.

První píseň začal experimentem. Zadal tón a obecenstvo jej mělo produkovat. Tón zachytil do smyčky, kterou zmoduloval v syntetizátoru a následně začal doprovázet na piáno křehkými, meditativními tóny. Zavládlo veliké ticho a lidé znehybněli. Tohle byla hudba, kterou je nutné absorbovat v naprostém klidu. Byl to jeden z těch momentů, kdybych zakázal příchod a odchod do sálu. Vrzající dveře zde působily tak nepřístojně jako uprdnutí do soulože (toto není sprosťárna, jen výpůjčka z básně J. H. Krchovského).

Během několika prvních taktů mi dokázal z hlavy vygumovat Prahu, stres, metro, parlament a zapomněl jsem význam slova korupce a Pavel Bém. Ocitl jsem se ve světě, kde je možné vznášet se nad krajinou rozervanou sopkami a kudy se prohání stáda trollů, skřítků a víl. Ocitl jsem se na Islandu autentičtěji, než kdyby mi někdo prdel ponořil do stříkajícího gejzíru s vroucí vodou.

Během druhé skladby, tentokrát čistě akustické, se na pódium dostavil doprovod – houslista a violoncellistka a začali piáno doprovázet dlouhými, táhlými plochami, které tento pocit živoucího Islandu vznášejícího se v našich hlavách, ještě zintenzivnily. Bylo to mistrné protkávání ploch, které se k sobě snášely a opět vzdalovaly jako závoje mlh hnané přes horské hřebeny.

U čisté akustické produkce pak trojlístek setrval následující půl hodinu a nebylo to vůbec na škodu. Publikum téměř nedýchalo a přijímalo všechny tóny v tichém soustředění, za jaké by se nemuseli stydět návštěvníci klasické komorní hudby. Ostatně nebýt potlesků mezi jednotlivými skladbami, byly by skladby samotné působily jako jednotlivé věty hodiny a půl dlouhé symfonie. Během koncertu „vážné“ hudby se však hudebníci publiku nesvěřují s nejrůznějšími postřehy z turné apod. Ólafur jimi nešetřil.

Ostatně tyto slovní vstupy mezi skladbami stojí za samostatný odstavec. Vysvětli v nich například genezi vzniku skladby „Poland“, kdy tankodromy, které jsou vydávány v Polsku za silnice, donutily hudebníky změnit plány (a místo plánovaného odpočinku spánkem) nakoupit chlast a pokusit se to přežít jinak. Víc polsky. „Jak vidíte, smutné skladby nezvnikají jen když máte zlomené srdce.“

Další vtipnou historku o vzniku skladby "Ljósið", kterou psal na zadání k jistému „stupid“ seriálu, ale byla odmítnuta jako málo „stupid“, i když se snažil udělat jí „stupid.“ Když jí následně hodil na youtube: 


, fanoušci se v komentářích předháněli v opěvování její majestátnosti. Takže někdy ani snaha být „stupid“ nevede ke kýženému cíli.

Ke slovu se později dostal sampler a s ním dramatičtější víření vzduchu temnými basovými linkami a jednoduchými rytmy, ale dělo se tak úsporně a nerušivě v dokonalé symbióze s akustickou, živě vznikající produkcí.

Ostatně nejzajímavější část večera přinesl až samotný závěr, kdy si trio střihlo úplnou improvizaci, včetně důmyslného použití sampleru, za což bylo odměněno doslova burácejícím potleskem.

Za zmínku taky stojí snad tři, čtyři minuty dlouhé houslistovo sólo, které všem doslova vyrazilo dech, mně dokonce vypadl z ruky plastový kelímek s pivem. Naštěstí téměř prázdný. Další burácející potlesk.

Publikum si vytleskalo přídavek, Ólafur sólově přihodil intimní baladu věnovanou svému dědovi a pak už se rozsvítilo a šlo se domů.

No a vzhledem k tomu, že druhý den měl vystupovat ve Vídni, můžeme se možná těšit (vzhledem k charakteru dálnice D1) na nějakou budoucí skladbu Čzechland.