válečné drama - TOBRUK

válečné drama - TOBRUK

06. 04. 2006  |  Autor: redakce  |  Komentáře (0)
Dobrý válečný film je dobrým teprve tehdy, vdechne-li se do žánrové formy reálný život. Život představovaný ne pouhou myšlenkou, ale konkrétním dramatem a jednáním. Jeho působivost spočívá v syrovém ztvárnění blízkosti smrti a v prožívání této extrémní situace. Pravdivé filmy o válce se někomu jeví jako útok na halasně deklarované vlastenectví. Ve skutečnosti jsou ale právě tou jedinou cestou při hledání pravého smyslu jeho hodnot.
Ve 2. světové válce padlo, bylo umučeno nebo popraveno přes 50 milionů lidí. Z toho 360 tisíc Čechoslováků. Na straně spojenců bojovalo dobrovolně i 50 tisíc československých vojáků, z toho bojů v severní Africe se jich celkem zúčastnilo 1800. Na všech frontách po dobu tohoto strašlivého válečného běsnění jich 7790 padlo nebo zemřelo.
Tento film je v hluboké úctě věnován všem československým veteránům a hlavně příslušníkům 11. československého pěšího praporu Východního, kteří po boku Angličanů, Australanů, Poláků a Jihoafričanů na podzim roku 1941 bránili před německými a italskými jednotkami poslední spojenci ovládaný strategický přístav na severu Libye – TOBRUK.

Torbuk


Druhá světová válka, podzim roku 1941. Do Němci a Italy obleženého města Tobrúku v severoafrické Libyi jsou odveleni vojáci 11. východního československého praporu. Mezi nimi i mladý voják Jiří Pospíchal. Jeho naivní a idealistické představy o hrdinství a válce jsou syrově konfrontovány s nesnesitelným peklem africké pouště, dennodenním ohrožením života a všudypřítomnou smrtí. To vše si u něj vybírá svojí krutou daň – postupnou ztrátu vlastní sebeúcty a odvahy. Odvaha je síla vůle, které žádný muž nemá nazbyt. Když se používá, brzy se vyčerpá. Odvaha je kapitál, který postupně utrácíme. Poslední rozkaz pak může být příkazem k výplatě z konta, které se blíží nule.



ROZHOVOR S VÁCLAVEM MARHOULEM

Málokdo by asi tušil, že po parodickém Mazaném Filipovi přijdete s nápadem natočit válečné drama z doby 2. světové války. Letos jste byl jedním z organizátorů oslav 60. výročí konce války – zřejmě máte k tomuto období nějaký hlubší vztah… Je to tak?

Ano, určitě se to dá tak říci. Druhá světová válka je pro mě stále něčím, co mě výsostně zajímá, a to nejenom její historie, ale i její širší souvislosti s dopadem do dnešních dnů. Nakonec rozsah akcí, které se v letošním roce k 60. výročí jejího ukončení uskutečnily, jen dokazují, že její odkaz na hrůzy, které přinesla, jsou stále aktuální. A to možná ještě o to víc v současném světě, který je sužovaný násilím a terorismem. Právě v těchto souvislostech si uvědomuji zásluhy všech těch, kteří víc než před šedesáti lety, opustili svojí vlast s vědomím povinnosti zachování svobody a demokracie.


Co bylo podnětem k tomu tento film zrealizovat? Nosil jste jej v hlavě už dlouho? Nebo to byl, jak se říká, blesk z čistého nebe?

Popravdě, já kdysi přece jen přemýšlel a flirtoval se záměrem natočit komedii z tohoto období, ale pak mi před dvěma lety přistála na stole kniha amerického autora Stephena Cranea s názvem „Rudý odznak odvahy“, kterou mi donesl přítel výtvarník Jaroslav Róna. Přečetl jsem ji za noc. Pocit z ní byl úžasný a já si po jejím dočtení řekl: „Ano, to je moje látka“. Nicméně film Tobruk není její adaptací, ale spíše jen inspirací k sepsání samotného příběhu.


Strávil jste hodiny nasloucháním příběhů válečných veteránů. To už bylo se záměrem natočit film, při hledání inspirace, anebo ještě předtím?

Ano i ne. Já už jsem něco okolo deseti let členem Československé obce legionářské a mnoho veteránů znám osobně. Stejně tak i jejich osudy. Přesto v případě Tobruku jsem vyhledal ty, kteří přímo na tomto místě bojovali, a snažil se je rozpovídat hlavně k tématům, které si v žádné encyklopedii nepřečtete.

VÁCLAV MARHOUL v Africe



Můžete nějak přiblížit děj filmu? Na co se v něm chcete především soustředit?

No, upřímně, docela nerad bych příběh vyprávěl ještě předtím, než ten film uvidí diváci v kině. Snad jen to, že žánrem je psychologické drama mladého vojáka, jehož ideály jsou opravdu velmi tvrdě konfrontovány s realitou války.


V každém válečném snímku nesmí chybět láska coby odlehčení drsných válečných scén. Dočkají se diváci nějakého milostného příběhu, anebo půjdete svou vlastní cestou, proti konvencím?

Láska? Ženy se v afrických zákopech nenacházely a ani v mém filmu tomu nebude jinak.


Chcete do Tobruku obsadit nějakou známou hereckou tvář?

Herecké obsazení si neustále přemílám v hlavě, chodím na představení do divadel si tzv. předvybírat herce, které bych rád pozval na castingy někdy na začátku příštího roku. Ale jinak, to je docela těžká otázka. Každý režisér musí vlastně neustále řešit dilema mezi oblíbeností a popularitou herců a nutkavým přesvědčením o tom, že příběh musí být co nejvíce autentický.


Kde nakonec budete film natáčet? Libyi jste prý zavrhl kvůli velice špatným podmínkám nejen pro vás filmaře…

Ano, Libyi jsme v minulém roce navštívili společně s architektem Honzou Vlasákem a konkrétně i město Tobruk, jakož i stále dochované zákopy a pevnůstky v jeho okolí. Ale z mnoha důvodů není Libye opravdu pro realizaci filmu vhodným místem. V říjnu letošního roku jsme pak i včetně kameramana Vládi Smutného hledali lokace v Egyptě a Sýrii. Na konci listopadu nás čekají obhlídky v Tunisku a Maroku. Do konce roku bych se rád rozhodl a vybral si finálně jednu z těchto čtyř zemí.


Co jste si vůbec z pobytu v severní Africe a arabských zemích odnesl? Líbilo se vám tam?

Jiná kultura, jiné zvyky, jiní lidé. Něco se vám líbí ohromně, na něco jiného pak jen nadáváte. V tomto ohledu je to všude stejné. Ale každopádně arabský svět už dávno není tím romantickým obrazem, jak jsem si ho kdysi vysnil z knížek Julesa Verna.


Afrika




O TVŮRCÍCH

VÁCLAV MARHOUL producent, scénář a režie

Václav MarhoulAutor námětu, scénáře a režisér Tobruku v jedné osobě (narozen 30. ledna 1960 v Praze) patří mezi české filmaře, kteří oplývají širokým talentem, a nezůstávají tedy jen u jedné aktivity.
Několik let zasvětil filmovým studiím na Barrandově: nejprve jako asistent produkce a zástupce vedoucího produkce, na počátku 90. let se pak dostal do samotného vedení, kdy působil sedm let jako generální ředitel. V roce 1997 založil společnost Silver Screen, která se vedle poradenské a koncepčně-projektové činnosti věnuje i filmové produkci. Pod její záštitou byl v roce 1998 distribuován film Postel a v roce 2003 pak vyroben celovečerní film Mazaný Filip. Dále byla realizovaná výstava výtvarné skupiny TVRDOHLAVÍ ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie (1999) a stálá prezentační galerie výtvarné skupiny v Paláci Lucerna (2000-2003). Společnost je podepsána i pod speciálními akcemi, jako podporou vstupu ČR do NATO v roce 1998 nebo akcí Obětem komunismu z roku 2005. Marhoulovo jméno si jistě řada lidí spojuje i s organizací summitu NATO v Praze, respektive jeho kulturní náplně v roce 2002, a taktéž 55. a 60. výročí ukončení 2. světové války (roky 2000 a 2005).
Kromě toho se Václav Marhoul věnuje hraní v Divadle Sklep a občasně i účinkuje ve filmu (např. Skřítek nebo TV seriál Redakce). Je členem prezídia a dozorčím rady České filmové a televizní Akademie a v roce 2003 se svým debutem Mazaný Filip úspěšně zařadil i mezi filmové režiséry.

IVETA MALACHOVSKÁ producent

IVETA MALACHOVSKÁAbsolventka FAMU v oboru produkce, narozená 11. července 1965 v Bratislavě, řadu let působila v tehdejší Československé televizi jako asistentka a později vedoucí produkce hudebních a dětských pořadů. Od roku 1992 je na volné noze jako moderátorka a producentka. V roce 1992 produkovala celovečerní film Knokaut, věnuje se i divadelním projektům.





další informace...

Kamera: Vladimír Smutný

Architekt: Jan Vlasák

Střih: Luděk Hudec

Zvuk: Radim Hladík

Kostýmy: Jaroslava Procházková

Masky: Zdeněk Klika

Plánované natáčení: 2006

Plánovaná premiéra: 2007


0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika