V zajetí Coldplay

Čtyři roky zpět jsem stál před pokladnou u O2 arény. Akreditace byla ta tam a míra přesvědčení, že je musím vidět nebyla při pohledu na cenu lístku zdaleka tak vysoká, jak jsem si myslel. Rozhodovaly minuty, předkapela se už pokoušela o nemožné a fronta u vstupu už dávno zmizela. Nakonec jsem lístek koupil a výsledkem bylo nadšení větší než celá O2 aréna a přesvědčení, že Coldplay si určitě někdy zopakuju.

O čtyři roky později, tedy před pár dny, si své přesvědčení můžu vyzkoušet. Restrikcemi svázanou O2 Arénu střídá open air Synot Tip Aréna, kde stánky s pivem na ploše nejsou problém, odskočit si na wc mezi sektory na sezení je možné a výhled je i ze zadních částí přijatelný. Stage mnohem více než obvyklou koncertní zastřešenou kostku připomíná scény typické pro taneční festivaly světového formátu. Tohle je Tomorrowland jak vyšitý, napadá mě. Přebal desky Mylo Xyloto, které za celý tenhle barevný cirkus vděčíme, Coldplay otiskli do obřího plátna, přikrývajícího sedadla za scénou, na mikrofon i na Martinovy kalhoty. Aneb na detailech záleží. Motiv grafity kam se podíváš. Rozvětvené molo, po kterém se v oněch kalhotách proháněl by mu záviděla kdejaká top modelka, a aby scéna působila opravdu monumentálně, sekalo jí na menší části několik obřích sloupů ověšených světly a projekčními panely jako vánoční stromečky. Ještě před Coldplay si ale scénu propůjčily předskakující Charli XCX a Marina And The Diamonds.

Obě dámy se vyplatilo nenechat ujít. První z nich, tedy Charli XCX, svým electro-popem připomínala Grimes v jakési měkčí/popovější podobě. Svou rozpustilostí a projevem jí šlape na paty a myslím, že nejen díky singlům Stay Away nebo You´re the One ze stejnojmenného EP, jež zazněly, o ní ještě uslyšíme. To Marina And The Diamonds má o poznání lepší pozici. Na kontě má již dvě desky, skoro u nás, jste ji mohli slyšet loni na Grape festivalu v Piešťanoch a song How To Be A Heartbreaker, kterým se jí povedlo rozhýbat přítomné v samém závěru koncertu, se z hlavy dostává jen velmi těžko. V růžových šatičkách, s mašlí na hlavě a sexy výrazem, byla jako bonbón který čekal na rozbalení. A nedočkal se, bohužel. Role předskokana zřejmě zůstane navždy nejnevděčnější rolí. Přesto pro aktéry přínos určitě má, ostatně na obou fb profilech se pochvalné reakce z Čech objevily a nezbývá než věřit, že obě dámy zbouraly tu ohromně tlustou zeď, co dělí tuzemské posluchače, od všeho nového a brzy je u nás uvidíme v sólo podání.

Důležitý moment samotného koncertu Coldplay, se odehrál hned u vstupu do Arény. Každý totiž vyfasoval barevný náramek, kterým nás Coldplay připoutali k sobě. Jakoby každý náramek byl jedním okem řetězu, jehož poslední čtyři články vběhly na scénu krátce po půl deváté a uzavřeli kruh. Prostřednictvím náramků dali Coldplay každému možnost se zvednutím a zamáváním ruky podílet na show, kterou pro nás připravili, možnost být součástí celého představení, nikoli jen pasivním, jakkoli nadšeným divákem. Jednoduchá myšlenka, o něco složitější provedení, a především elegantní krok jak vzít vítr z plachet kritikům příliš obšírné show. Síla spojení se projevila naplno ihned po úvodním intru v podobě motivu z filmu Návrat do budoucnosti a titulního songu Mylo Xyloto. Během následujících Hurts Like Heaven a In My Place proměnili Coldplay šedivý stadion v pestrobarevný svět, kde konfety, pyro efekty, blikající náramky, desítky světel, lasery, pětice projekčních ploch a samo sebou hudba samotná, nově definovaly slovo EUFORIE. Moment, kdy Chris Martin během In My Place proskočil oblakem konfet, byl jako zrození něčeho výjimečného, co se už nikdy nebude opakovat, a jakoby podtrhnul jeho slova z úvodu, ve kterých sliboval, že do show dají vše a odehrají svůj nejlepší koncert. A nebyla to prázdná slova. Čtveřice Guy Berryman, Johnny Buckland, Will Champion a Chris Martin, jim dala skutečně hmatatelný význam. Radost z konaného, byla totiž natolik čistá, a bylo jí takové množství, že se jí dalo skoro dotknout. Podobně jako desítek obřích, barvou pocákaných balonů, které se rozkutálely po hlavách přítomných.

Krása show z dílny Coldplay spočívá v tom, že mají vždy něco navíc. Balóny v publiku žádná novinka nejsou, ale naplní-li je Coldplay konfetami, tak, že při propíchnutí explodují do všech stran, podobně jako vaše pocity štěstí, ležíte jim u nohou. U nohou, které tolik, v Chrisově podání, naběhaly a přesto měly stále dost sil vytěžit ze svých skladeb maximum a to maximum nám nalít do hlavy. Jako básničku, kterou pak všichni sborově odříkáváme, tak jak Martin káže. Ať už u toho leží na molu v moři konfet v závěru Viva La Vida, zatímco dav volá typické O-o-o-o, nebo sedí za piánem. Podstatný je rovněž fakt, že Coldplay ví, kdy šlápnout na brzdu, tak aby jednotlivé vrcholy celé show nesplývaly v kýčovitý celek. Trojice skladeb Princess Of China, Up In Flames a Warning Sign zahraná v uzavřeném kruhu vystupujících na konci mola, kdy efekty byly stáhnuté na minimum, opět připomněla hlavní důvod, proč byli všichni „teď a tady“. Podobný krok zopakovali ještě jednou v druhé půli koncertu, kdy z mola odběhli rovnou do davu v zadní části, kde zády ke scéně, na malém pódiu, podobně jako v O2 aréně mezi sedačkami před čtyřmi lety, zahráli v intimnější podobě songy Us Against The World a Speed Of Sound. Druhou zmíněnou pak na dva pokusy, poněvadž i Coldplay jsou jen lidi, považte, a dokonce se umějí bavit. Někdy až příliš, jak Chris poznamenal. A právě tenhle okamžik, a jemu podobné, dal celému koncertu zosobňující podtext, což při davu cca 30 tisíc lidí, rozhodně není samozřejmost. Způsob jakým Coldplay dokáží z obřího stadionu s desetitisícovými davy udělat klub pro sotva tisícovku lidí, kde atmosféra se dá krájet podobně jako kouř cigaret a kapky potu, je jedním slovem úžasný a ony náramky jej dotáhly k dokonalosti. Synchronizace se songy byla skvělá, stejně jako synchronizace davu s Martinem. Tohle nebyl koncert, tohle byly švýcarské hodinky, svými ručičkami odpočítávající vteřiny plynoucího štěstí. Otočit se ve chvíli, kdy se náramky rozblikaly o 360 stupňů, pokud dav dovolil, bylo koncertem samo o sobě. Koncertem barev, které rozzářily nejen zápěstí, ale i úsměvy všech přítomných. Někdy pravda trochu přiblblé, ale o s ohledem na obří dávku euforie pochopitelné.





Závěr celého koncertu přinesl dvě nejočekávanější skladby, byť dokonalý set list má každý trochu jiný. Šlo o Fix You a Every Teardrop Is A Waterfall. První proto, že ke Coldplay neodmyslitelně patří, podobně jako třeba Cloks, která samo sebou také nechyběla, druhá proto, že byla úvodním singlem desky Mylo Xyloto a její taneční základ se jako tečka hodil přímo dokonale. U obou songů naposledy Coldplay předvedli svou paletu barev ve všech možných podáních, od světel, přes projekce s kruhy až po výstřel rachejtlí u Fix You přesně v tom správném momentu. Už v okamžiku, kdy čtveřice zmizela z jeviště a stadion se rozsvítil, se začaly objevovat pocity typu: bylo to vůbec skutečné? Bylo a doufejme, že ještě dlouho bude tuhle partu hraní tolik bavit, protože přesně na tom celý koncert stojí. Pokud by je hraní již tolik nebavilo, ani desítky podobných triků jako byly náramky, by to nezachránily. Jedna věc je ale jistá, Chrisův specifický hlas a jejich již odehrané koncerty zůstanou nezaměnitelné.


Dovětek: Pokud Coldplay představují mainstream, pop a podobná „sprostá“ slova, pak za takovýto mainstream a pop upřímné díky.

Tracklist:
1. Mylo Xyloto
2. Hurts Like Heaven3.
3. In My Place
4. Major Minus
5. Lovers In Japan
6. The Scientist
7. Yellow
8. Violett Hill
9. God Put A Smile Upon Your Face
10. Princess Of China
11. Up In Flames
12. Warning Sign
13. A Hopefull Transmission
14. Don't Let It Break Your Heart
15. Viva La Vida
16. Charlie Brown
17. Paradoxe
18. Us Against The World
19. Speed Of Sound
20. Cloks
21. Fix You
22. M.M.I.X.
23. Every Teardrop Is A Waterfall