Soap & Skin v Brně – hledání úhlu pohledu

Naladit se na odpovídající hloubavě depresivní vlnu šlo před samotným koncertem nejlépe asi návštěvou vernisáže společné výstavy Lubomíra Typlta a Richarda Stipla v nedaleké Fait Gallery. Oficiální začátek koncertu v osm hodin asi nikdo nepředpokládal, ale když se musel dav lidí tísnit na baru před zavřenými dveřmi do sálu, které se otevřely těsně před devátou, aby samotné vystoupení začalo ještě o další půl hodinu později, čekání bylo úmorné už nad snesitelnou míru. Sál se konečně halí do tmy a do industriálního hřmotu úvodní Deathmental přistupuje Anja k mikrofonu. Hlasově nebývale silná zahajuje své niterně temné divadlo. Celé pódium vykazuje vysoké scénografické kvality s dominantním klavírem uprostřed, ve kterém se zrcadlí černočerná hlubina sálu. K němu také Anja zasedá na další část koncertu a dokonce si z backstage přivede i pomocnou zpěvačku. Souznění dvou hlasů, z kterého se ježily chlupy v dobrém slova smyslu, se nejvíce projevilo ve skladbě Big Hands Nails Down.

První úlomek očekávaného šílenství se projevil o chvíli později v Brother of Sleep z debutového alba Lovetune for Vacuum v podobě teskného kvílení na jejím konci. Přituhovat začalo s Marche Funébre a díky osvětlení museli všichni přítomní vidět doslova rudě u vrcholu koncertu, skladby Sugarbread. To už mělo pramálo společného s uměleckým vystoupením, jednalo se spíš o emocionální pornografii, kdy se Anja na jevišti svíjela a téměř nekontrolovatelně sebou škubala. Těžko zpochybňovat autenticitu tohoto projevu, i když se koncert co koncert opakuje stejný scénář. Zde se jedná spíše o vracející se noční můru, z které se nejde probudit, kterou si musí diváci spolu s tou škubající se postavou na jevišti odžít. Anjin talent pro postupnou gradaci k maximálně dramatickému finále v intencích pouhé jedné skladby je vskutku mimořádný. Po tomto finále a krátkém oněmělém tichu si publikum dlouhým potleskem vyžádalo přídavek, v tomto případě cover The End od The Doors. Došlo tak i na symbolickou katarzi.



Zkoušet tento koncert porovnávat s tím v Praze je vcelku bezpředmětné, nuance excelentnosti jsou v tomto případě tak malé, že jejich vytváření je pouze o vaší vlastní imaginaci. Přesto byl brněnský koncert pro mnoho diváků nekončícím hledáním úhlu pohledu. Zvláštně zvolená výška pódia a absence sedaček v hledišti zapříčinila, že zhruba od třetí řady nebylo kromě vrcholu piána vidět nic jiného než temena hlav před vámi. Návštěvnost přitom rozhodně nebyla taková, aby se dav do menšího počtu sedaček nevešel. Nebýt faktu, že zhruba polovina sálu nic neviděla, mohlo se jednat o jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem na Flédě kdy zažil.