Submotion Orchestra nadchli Akropoli

„Ty vole, tam je lidí jako kráva.“ okomentoval natřískanost oblíbeného pražského klubu jeden z obřích sekuriťáků před vchodem. Bitva „urvi si pivo“ byla předem prohraná. Zas tak mě to ale nemrzelo, nepřišla jsem pít, ale zkouknout Submotion Orchestra, ty Submotion Orchestra, o kterých se teď všude tolik mluví. Přišla jsem si prohlédnout jejich neuvěřitelně nádhernou zpěvačku Ruby Wood. Přišla jsem si udělat názor, jestli vážně jsou tak unylí, jak J.N. tvrdí.

Ještě než jsem tu možnost dostala, shlédla jsem zvláštní vystoupení projektu Real Transported Man Richarda Tauchmana. RTM jsem už jednou fotila, když v Meet Factory předskakovali U.N.K.L.E Sounds. Příjemná kombinace dubstepu, deep minimalu se soulovým zpěvem mě tehdy zas až tak nezaujala. Ani publikum neměli nijak početné, teď už to bylo ale diametrálně odlišné a to na všech frontách. Jejich hudba se před vystoupení Submotion Orchestra parádně hodí, publikum bylo velmi početné a na komplikovanější hudbu připravené. Vylepšení mé soukromé reputace ovšem nejvíce napomohl příchod nové hostující zpěvačky Dany Markové, která dala vystoupení tu zaslouženou šťávu a závěrečné skladby vynesla do neočekávané gradace. Image dámičky s rudými rty, lascivně kouřící cigaretu a řvoucí z plných plic do mikrofonu jí perfektně sedí.

Publikum nadržené po hudebních zážitcích se jen chvěje, když se muzikanti po krátké přestavbě rozhodnou spustit a to doslova. Stojím dost vpředu, skoro u podia a už po několika sekundách je mi jasné, že takhle to teda nepůjde. Takové basy jsem ještě nikde nezažila, nadskakovaly mi vlasy a svíralo se mi hrdlo. Brutálně. Následoval rychlý úprk do zadních řad, kde to nebylo o moc lepší a ještě k tomu jsem vůbec nic neviděla. Intro nikdo nevnímal, všichni nadšeně očekávali příchod Ruby na podium, které se poté dostalo mohutného přivítání. Akropole jen hřměla. Decentní černé těsně přiléhavé šaty a nestoudně vysoké podpatky, Ruby zářila jako diamant. Její hlas mezi těmi hutnými basy plynul jako osvobození, jako kdyby zpíval anděl, přesně tak mi to připadalo. Medově sladký, pedantsky přesný, ale nevtíravý.



První polovina koncertu byla dost nevýrazná, vzduch vydýchaný a to neuvěřitelné vibrování mi vadilo tolik, že jsem několikrát zauvažovala, že odejdu. Zapřela jsem se a chvilkové, i když velmi intenzivní, nepohodlí jsem překonala a byla za to odměněna. Setlist napsaný na papírových talířích, který měli muzikanti pod nohama, byl skvěle vymyšlený. Gradoval a všech jich 7 si to na podiu neuvěřitelně užívalo. Když už jsem si říkala, že tohle je teda fakt vrchol večera, přišel další vrchol o několik stovek jednotek na pomyslné stupnici úžasnosti vyšší. Tvořily jej skladby z nového alba Fragments „Thinking“ a „It’s Not Me It’s You“ a z alba předchozího Finest Hour „All Yours“ a moje nejoblíbenější „Hymn For Him“. Byl to jednoduše zážitek, pro který si stálo za to něco trochu vytrpět.