The Alvaret Ensemble v Akropolis

Když se připočte, že s nahrávkou pomáhali například Peter Broderick nebo Iden Reinhart (která loni natočila vynikající a neprávem nezaznamené album Ohtul) a všechno to v dílně ukoval nikdo menší než Nils Frahm, pak už se o superskupině mluvit dá. Už nám tu chybí jen ten Tim Hecker.

Nicméně, než odstartovali The Alvaret Ensemble, první půlku večera si vzal na starost německý klavírista-technař-zase klavírista Hauschka. Tenhle pán, civilním jménem Volker Bertelmann, přistupuje ke klavíru jako k základnímu stavebnímu prvku, který se dá velmi snadno rozšířit zvenku (loops, efekty) nebo zevnitř (ping-pongové míčky, zvonkohry). To předvedl i včera večer, kdy vzal estetiku věrozvěsta Cage a posunul jeho úžasný moment osvícení z Bacchanale do taneční polohy. Jeho práce s klasikou sice není v tak experimentální rovině, nicméně s pouhou pomocí efektů a pár základních prvků jako jsou třeba vidličky vytvořil živý a bohatý zvuk, který se v dlouhým, tanečně tepajícím adagiu přenesl do strhujícího allegra.



Příjemná byla i jeho vsuvka, kdy se chopil mikrofonu a od klavíru dovyprávěl, kterak v devíti letech začal hrát na klavír, v dvanácti založil kapelu a najednou sám sebe přistihl, jak v devadesátých letech vydává techno desky. Naštěstí pro něj (a pro nás) byl zážitek s velkou hudební společností dost šokující a tak se vrátil zase k piánu, k volnosti. Hauschka působil uvolněně, prohodil pár vtípků o vzniku klubu Radar, a pak zakončil set stejnojmenným songem. Nebylo by od škody, kdyby příště zkusil nějakou kolaboraci s Brandt Brauer Frick.

The Alvaret Ensemble je uskupeno kolem toho času v Berlíně žijícího Brita (není to už trochu klišé? Žijí ještě hudebníci i někde jinde?) Grega Hainese, který si deskou Slimber Tides otevřel cestu nejen do Berlína, ale i do světa minimalistických kompozic, kolaborací, střídání labelů (jeho další desky vydával německý, belgický, švédský a australský label) a hudby pro taneční performance. Náznaky touhy po improvizaci naznačovala už alba Komarovo nebo Moments Eluding (nahráno za jediný den s Peterem Broderickem), avšak ten správný čas nastal až koncem roku 2012. Jména stojící za pomocnou silou The Alvaret Ensemble jsem už prozradil, tak jen doplním, že hlavní čtyřku kromě Hainese tvoří nizozemský básník Jan Kleefstra, jeho bratr Romke (kytara, efekty) a Sytze Pruiksma (perkuse) a taky upozorním, že slovo improvizace se tu netýká nějakých partů, ale celého hudebního organismu. Stejnojmenné album, které vyšlo v prosinci loňského roku, je dílem tří nocí nahrávání v berlínském kostele, a všechno co tu uslyšíte, je záznam volné asociace. Společný cit pro gradaci a tempo je obdivuhodný a „ensemble“ to předvedl i včera, kdy velmi pečlivě budoval strukturu, následně ji nechal projít vcelku dlouhým stupňováním až ji následně utopil v obrovském klimaxu, kdy si hlavní slovo bral především Haines a jeho fyzická hra na piano, a Sytze, tvořící spletité perkusové orgie.

Každý další pokus o souhru, a že se jim to dařilo, pak vždy uvedl a zakončil v přítmí stojící básník Jan Kleefstra, který pouhým mluveným slovem dokázal uhranout. A párkrát se dokonce pokusil i trochu zazpívat. Škoda, že nizozemsky v sále uměli asi jen hudebníci. Bylo by zajímavé znát kontext.

The Alvaret Ensemble jsou mistři v budování atmosféry a v uhrančivé a až hypnotické strnulosti, která se přelévá do každé další minuty. Jejich koncert tvořily čtyři dlouhé suity, přičemž ta poslední končila v tolik očekávané kakofonii, kdy Haines bušil do piana jako smyslů zbavený. Byl to jediný možný konec a AE jej zvládli na výbornou.