Balanescu quartet v Akropoli

Jestliže neznáte Balanescu – tak ne, není to gypsy folk. Alexander Balanescu tohle těleso založil před pětadvaceti lety, což je informace, která vás posune k informaci nejdůležitější – tohle těleso si udělalo obrovské jméno už před dlouhými lety. Cover verzemi Kraftwerk. Ano, poslední dvě dekády hudby silně devalvovaly zvuk slova cover, ale před drahnou dobou bylo velmi osvěžující a inspirující, když se někdo do podobných vod pustil. Kór když to dopadlo na výbornou.
 
Tohle byl asi taky důvod, proč do Akropole přišlo daleko víc lidí, než kolik lidí byste čekali, že se objeví na rumunském smyčcovém kvartetu. Poděkujme tedy Kraftwerk za to, že jim přilili trochu popularity, ale soustřeďme se na to důležitější – Balanescu quartet nejsou kraftwerk revival, což dokázali hned v úvodu. Úvodní a útočná East navnadila a trhala s každým pohybem smyčce, přesně tak, jak si představíte pod slovem east. O chvilku později přišla tklivá a daleko víc klasikou protkaná Mother, obě z velmi povedeného alba Luminitza.
 
Trochu jsem se bál, že se v tom nebudu orientovat, přeci jen, kdo má naposlouchaný všechny alba, ale Alexander vše usnadnil svým příjemným a civilním projevem, kterým uváděl či uzavíral většinu písní. Zbytek souboru se ubíral myšlenkami do profesorských vod, dobrým kontrastem jim pak byla houslistka na pravé straně pódia, která se pod živelnějšími pasážemi oddávala tanci. Bohužel jsem nepochytil její jméno a internet mlčí. Tímto bych jí chtěl poslat pusu.

K albu Luminitza se Balanescu nicméně ještě jednou vrátil, to když quartet spustil titulní patnáctiminutový epos, který musí strhnout svou gradací a lehkostí snad každého. Co ovšem činilo včerejší večer geniálním bylo střídání nálad a „podžánrů“ klasické hudby, k čemuž má Balanescu bezpočet příležitostí a materiálu. Však za ty roky prošel tolika polohami a experimenty, že by to někteří hudebníci nestihli za dva životy. Když se tedy sál nořil do tklivých, skoro až funebráckých nálad, přišla změna v rytmu minimal electra jako podkladu, zatímco Alexander chronologicky odříkával historii střední Evropy druhé poloviny dvacátého století. Došlo i na mluvené slovo a kritiku konzumu. Aby se to nepletlo, další kousek byl zase z alba Maria T, koncipovanému jako velká pocta slavné rumunské zpěvačce Marii Tanase. Song byl prodchnutý jejím vokálem a já se chtěl přestěhovat do Bukureště. Nelžu.

Už takhle by to chameleonský večer, ale pořád ještě byl v záloze klasický rumunský zvuk. Na pár momentů celá Akropole rozkvetla do pouličního zvuku chlápků s houslemi, podobným těm, které potkáváte na ulici u moře. Stačí pár tahů smyčcem a krev se vám zrychlí a zteplá. Je v tom kouzlo balkánu a cikánské duše. A je to neodolatelné. Co přišlo hned poté? Autobahn a Computer love, toho čase od pánů z Kraftwerk. Ano, cover je cover. Ale jak to znělo!

Dejte si facku, že jste nepřišli. Balanescu quartet předvedli večer několika tváří. Všechny byly svůdné a citlivé. Ať už se jednalo o elektroniku nebo folk. Díky bohu za Planet Connection. Dramaturgovi taky posílám pusu.