Blue Island festival

Blue Island festival

03. 05. 2006  |  Autor: redakce  |  Komentáře (0)
Pořadatelé United Islands představují další interprety Blue Island Festivalu.
MEDESKI, MARTIN & WOOD(US)
Před patnácti lety se v New Yorku sešli klávesista John Medeski, kontrabasista Chris Wood a bubeník Billy Martin, považování za zakladatele takzvané jambandové scény a jejichž originální mix postupů jazzové avantgardy 80. let a zemité rytmické muziky funku dala vzniknout termínům neo- funk a nu-jazz. Z více než desítky alb MM&W slyšíme syrovou, divokou ale přitom chytrou a výsostně moderní hudbu, do níž její tvůrci postupně přidávali další prvky včetně samplů a dee-jayských postupů.

První léta byl jejich pojízdným domovem mikrobus plný nástrojů a aparatury, noc noc muzicírovali v klubech s bezbřehou otevřeností jakýmkoliv hudebním nápadům. Bylo otázkou času, kdy se bláznivě svěží, přitažlivý koncept prosadí v širším měřítku. Roku 1996 způsobili rozruch na newyorské scéně sérií pondělních jamů “Shack Parties” s řadou prominentních hostů, například s kytaristou Vernonem Reidem a vynalézavým DJ Logic, který s Medeski a spol. později natáčel i cestoval.

Po titulech Shack-Man (1996) a Farmer´s Reserve (1997) se o kapele začalo mluvit a psát v superlativech coby přívalu čerstvého větru nad jazzovým územím. Když přišla k prestižní firmě Blue Note, prorazila definitivně do světa alby Combustication (1998) a Tonic (2000), i rovnocenným partnerstvím s Johnem Scofieldem na uctívaném CD A Go Go (1998).

Také zatím posledním albem The End Of The World Party (2004) nadchli Medeski, Martin & Wood četné přizvnivce a potvrdili, jak suverénně a zábavně kráčejí po okrajích žánrů. I když především čerpají z jazzu, těžko je řadit do nějaké stylové škatulky. V rytmicky a barevně hutné, energické a vtipné muzice se odráží dnešní doba v proměnlivém tvaru, který strhne posluchače rozdílných generací a hudebního vyznání.
V pravém smyslu slova novátoři Medeski, Martin & Wood se v Evropě objevují sporadicky a jejich účast na United Islands Of Music 2006 je tudíž nespornou událostí sezóny.

KYLE EASTWOOD(US)
Nejdrsnější z westernových antihrdinů a policajtů krajně nestandardních metod Clint Eastwood je velkým milovníkem jazzu i také amatérským pianistou. Pomohl na svět několika filmovým dokumentům s jazzovou tématikou a sám režíroval hraný snímek o bouřlivém životě Charlieho Parkera Bird. Není proto divu, že se jeho syn Kyle rozhodl věnovat jazzové base. Když před osmi lety vydal CD From There To Here, vzbudil ohlas nejen díky hostování Joni Mitchell, Davida Sancheze, nebo Petera Erskina a aranžmá Vince Mendozy, ale také pro přirozený tok jazzu s popovými přesahy.

Kyle Eastwood, kterého veleslavný tatínek v jazzovém nápřahu nevtíravě podporuje, přesídlil pak do Francie a soustředil se na evropskou scénu, přičemž neztratil kontakt s domácím děním. Jak na loňském albu Paris Blue, tak na koncertech pracuje Eastwoodova mezinárodní skupina s elektronikou a samply. Volně přechází od moderního jazzového výrazu k nepietním poklonám směrem do minulosti a otevírá se podnětům přicházejícím z různých končin aktuální hudební mapy.

JEAN PAUL BOURELLY(US)
Kytarista Jean Paul Bourelly kráčel v uplynulém čtvrtstoletí neprošlapanými cestičkami. Od jazzových počátků zamířil k teprve tušeným funk-rockovým vodám a zároveň udržoval těsné kontakty s jazzovými alternativisty jak starší generace (Lester Bowie, Pharaoh Sanders), tak se souputníky (Jamaladeen Takuma, Graham Haynes, Cassandra Wilson, sdružení Defunkt). Nešlo přehlédnout jeho účast na albu Milese Davise Amandla. Vždy se přitom hlásil k odkazu největšího černého rockera všech dob Jimiho Hendrixe, zejména jeho revoluční etapy v sestavě Band Of Gypsies.

Od 80. vydává vlastní alba (loňské News From A Darked Out Room překvapivě akustické), a podílel se na projektech mnoha spřízněných umělců. Má vždy a za všech okolností chuť tvořit na místě a skrze kytaru hledat nové zvukové kombinace a hudební pevniny. Což lze čekat i od jeho sólového vystoupení na "modrém" Žofínském ostrově. Ať se bude odvíjet v komornějším akustickém duchu anebo - což je pro Bourellyho typičtější - půjde o elektrické bouření.

VIJAY IYER(US)
Zastávky představitelů jazzové avantgardy nebývají v Praze běžné a proto je sólové vystoupení pianisty a skladatele Vijaye Iyera příležitostí nahlédnout do toho, co se děje i mimo hlavní proud.

Pětatřicetiletý syn indických emigrantů studoval na prestižních školách včetně Yalské university a vše vypadalo, že jeho životní dráha bude vědecká. Ale nakonec se stočila k hudbě jíž se od malička paralelně věnoval. Během střední školy poslouchal desky Thelonia Monka, Cecila Taylora nebo Anthony Braxtona, a podstatné bylo, když se už coby kalifornský vysokoškolák ocitl na koncertu kapely Steva Colemana Five Elements. Iyer se aktivně zapojil do místního novátorského hnutí a s některými tehdejšími kolegy nepřestal spolupracovat i po přesunu do New Yorku.

Ze zhruba desítky jeho alb zní neobvyklá hudba napájená odkazem free jazzu 60. let, vážno-hudebními evropskými experimenty a komplikovanými rytmickými řadami klasické indické hudby, které Iyer přenáší do perkusivní klavírní hry. Časté je užívání elektroniky a také poezie. Na albu In What Language? (2003) jsou například recitované texty hip-hopového básníka Mikea Laddea. A neustále je pod tím vším jazzový var, nedovolující muzice chladnout akademismem.
Vijay Iyer je dnes právem považován za jednu z vůdčích postav hudebního předvoje.

LUCKY PETERSON (US)
Judge Kenneth Peterson byl tím, čemu se říká zázračné dítě - v pěti letech vyšla malému varhaníčkovi singlová nahrávka v produkci Willieho Dixona, legendárního basisty Muddyho Waterse. A tak se dokonce ocitl ve vlivné TV show Eda Sullivana. Léta pak působil v otcově kapele (Peterson starší stál u mikrofonu), a později už vedle hvězd černé muziky Little Miltona a Bobby Blue Blanda jako prvotřídní organista a kytarista. Od 80. let natáčí pod svým jménem a naplno prorazil v další dekádě pod značkami Alligator a Verve.

S dravou energií přechází Lucky Peterson od jednoho instrumentu ke druhému a syrově zpívá. Do blues tahá groovové figury a některé jeho snímky z alba Lifetime (1995) kreativně přemixoval jeden z otců P-funku Bootsy Collins. Mimořádný zájem vzbudilo před několika lety CD Black Midnight Sun (2003), které produkoval futuristický vizionář Bill Laswell.

Lucky Peterson si nedělá hlavu s křížením žánrů a do blues přidává hojně funku, rocku i soul-jazzu. Při jeho zemité muzice, ostré jako nůž, nelze zůstat bez pohybu.

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE (CZ)
V devadesátých letech byl Dan Bárta nejprve vnímán jako výrazný rockový talent skupin Alice a Die El.Elephant, později coby Ježíš ale především Jidáš z legendární pražské inscenace rockové opery Jesus Christ Superstar.

Zároveň se přidal k původně jen rapperským J.A.R. a do značné míry na něm byla také postavena pop-funková kapela Sexy Dancers.
Roku 2000 překvapil CD Illustratosphere, na kterém ve společnosti představitelů české jazzové špičky ubral z rockové razance ve prospěch osobité, jakoby ze snů utkané původní muziky, v níž uplatnil mimořádné dispozice, zkušenosti a vysoký stupeň zpěvácké techniky, ale také osvědčil chuť a odvahu pouštět se na dosud neprobádané hudební břehy. Což potvrzuje i občasnými vystoupení s Triem Roberta Balzara v čistě jazzovém repertoáru.

Se skupinou pojmenovanou podle zásadního alba pak vydal Entropicture (2003) i živé 2CD Retropicture (2005) a stal se skutečnou koncertní senzací domácí scény.

Brilantní kapela (Robert Balzar - kontrabas, Stanislav Mácha - klávesy, Filip Jelínek – klávesy, trombon, perkuse, Jaroslav Fiedler – kytara a Jiří Slavíček – bicí) je dnes s mimořádným zpěvákem plně srostl v koncepci bohatě strukturované hudby, v níž jasně září Bártův výrazově plastický hlas.

0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika