Maserati. Obal nové desky jak od Dálího. Upřímně, na první pohled jsem jim nevěřil. Během prvních 20 sekund úvodní San Angeles, které silně připomínají jednu obzvlášť silnou pasáž The Wall, se ze mě stal konvertita. První svaté přijímání je za rohem: tihle američtí mágové zahrají 14. dubna v Divadle Dobeška.
Slovo mág jsem nevybral jen tak nadarmo. Maserati VII, zatím poslední a nejlepší deska má totiž skrz naskrz hypnotický účinek. Kombinace klasické hudební trojčlenky a záplavy krautrockové elektroniky byla hlavní ingrediencí už pro předchozí desku Pyramid of Sun. Ta představila původně čistě instrumentální matematiky nově jako psychonauty, kteří nemají problém opustit zajeté vzorce a vydat se do úplně jiných končin. Tam, kde pyramidy skončily, Maserati VII začíná. A ještě víc se tlačí do prostoru, který předtím zabraly kapely podobného ražení: od Holy Fuck přes Solar Bears až po Neu! a Kraftwerk.
Už zmiňovaný úvodní track San Angeles by mohl klidně posloužit jako svého druhu manifest celé desky. V okamžiku, kdy do zvuků Moog syntezátorů a jemné hajtky vstoupí pink-floydovský tremolo riff a pak jednoduchý kytarový motiv, je jasné, že nemůže jít o tříminutovou bleskovku. Jednotlivé části se sice můžou opakovat pořád dokola, ale téměř hmatatelná přítomnost kineze, pohybu, směřování, dává celé záležitosti kýžený efekt. Jako jízda v rychlíku, zdánlivě monotónní, i Maserati VII vámi cuká a háže ze strany na stranu. Je pravda, že tahle vnitřní dynamika, vyjadřovaná báječně primitivními způsoby, má víc prostoru na první půlce desky, ale i její slabší post-Abracadabracab část stojí za poslech. Člověk má ke konci alba sice trošku chuť pomodlit se za kytary, vytlačované lopatinovským experimentováním se syntezátory, ale je mu tak dobře, že na nějaké pánbíčkaření prostě nezbývá čas.