Matthew Herbert v Lucerně

Neúnavný novátor Matthew Herbert, kterému se dostalo klasického klavírního vzdělání a přitom kouzlí se samply a spolupracuje s nejpopulárnějšími osobnostmi, patří k nejvšestrannějším a současně nejplodnějším postavám elektronické scény. Svá alba vydává pod vlastním jménem, ale také jako Doktor Rockit, Wishmountain nebo Radio Boy, a produkoval nebo remixoval nahrávky tak rozličných hudebníků jako jsou Björk, REM, John Cale, Roisin Murphy z Moloko, Yoko Ono nebo Serge Gainsbourg.


Prostřednictvím svých stále více konceptuálně laděných a politicky orientovaných alb se Herbert dostal do povědomí jako výjimečná postava současné hudby, něco jako Radiohead o jednom muži nebo Brian Eno pro 21. století.

Nejlepším příkladem Herbertovy roztodivnosti v praxi jsou jeho alba. Na „Bodily Functions“ (Tělesné pochody, 2001), které je ze značné části tvořeno zhudebněnými zvuky vylouděnými lidskou kůží, vlasy a kostmi a náhodně vybranými předměty z kabelky Dani Siciliano. Tahle deska odhalila fantastická nová zákoutí zvuku a úchvatný rytmus vyluzovaný běžnými předměty, od kterých bychom nic tak jedinečného neočekávali. Na svém prozatím nejméně tradičním nosiči „Plat du Jur“ figurují zvuky vydávané jídlem a obaly na jídlo. Album je koncepčně i obsahově jednotné a skladatel na něm prostřednictvím humorných metafor ze světa kulinářství odsuzuje nejen nadnárodní potravinové řetězce, ale také trest smrti, válku v Iráku nebo diktát dokonalé postavy. Britský list The Guardian nazval následné turné, na kterém vystupoval i kuchař, který naživo vyráběl kuchyňské vůně, „rozjetou show, která ukájí smysly, intelekt i nohy“.


V roce 2003 přichází Herbert s další změnou hudebního směru a nahrává album s velkým orchestrem nazvané „Goodbye Swingtime“ (Sbohem swingu!). Nahrávání probíhalo v Abbey Road Studios a účastnilo se jej šestnáct jazzových a studiových hráčů.

Poslední Herbertovo album nazvané „Scale“, které vydal v dubnu 2006 náleží k jeho posluchačsky nejstravitelnějším a popu nejbližším nahrávkám. Pod nablýskanou slupkou jazzu, diska a erotických housových rytmů se však skrývají vážné obavy spojené se smrtí, utrpením světa a koncem ropného věku. Mezi 723 samply použitými na desce se setkáme například s rakvemi, ropnými věžemi, meteority, bombardérem RAF Tornádo a tím, jak kdosi zvrací před hospodou během věhlasného zbrojního veletrhu v Londýně. Víc než na kterémkoliv jiném albu se v „Scale“ snoubí dokonale uhlazená dance music a podvratný obsah.


Živá vystoupení, která Herbert odehrál například na festivalu Sonar ve Španělsku, jazzovém festivalu v Montreaux nebo festivalu v dánském Roskilde, přijalo publikum s bouřlivým nadšením.

Matthew Herberta nelze jednoduše zařadit. Žádná taková kategorie neexistuje. Je to prostě skloubení neskutečného talentu, odvahy a fantazie s naprosto vynikajícím výsledkem. Ale co je snad ze všeho nejdůležitější, ačkoliv by se mohlo zdát, že se bude jednat o abstraktní, nestravitelnou směs, většinou se současně jedná o hudbu, dalo by se nazvat taneční. Hudba a zvuky Matthew Herberta jsou ty pravé zbraně hromadného podmaňování.