Report z koncertu Portishead

Report z koncertu Portishead

21. 06. 2013  |  Autor: Aima  |  Komentáře (3)
20 let. Přesně tak dlouho to trvalo Portishead než si koupili letenku do Prahy. Jestli je to součástí jejich perfekcionismu, pak to výborně zapadá do konceptu. 20 let je nicméně dlouhá doba, obzvlášť v hudbě, kde v pondělí vznikají nové žánry a v úterý zanikají.
Charakter koncertu byl tak vlastně dopředu znám - bude se hodně vzpomínat, bude to melancholický (a tady máme solidní podklad), víme co očekávat. Trocha vzrušení se může dostavit akorát se Savages, novými hvězdičkami nezávislé scény.

V případě koncertu Portishead asi nemusím dopředu varovat před spoilery. Přesně tak to dopadlo. Savages začali úderem osmé, kdy se plná, zpocená, smrtí Filipa Topola zdevastovaná a pivem se chladící hala plná třicátníků pomalu připravovala na večer plný vzpomínek. Savages začali úderem osmé, úderem, který vehnal do uší zbytky noise rocku z poloviny devadesátek, který se v dupavém post-punkovém odéru doplácal ke konci, zatímco dokážal vzbudit vzrušení, pocit deja vu (několikrát) i tolik potřebnou energii, kterou druhá polovina večera rozhodně neslibovala (alespoň ne v té nejjednodušší skočné podobě). Trocha At the drive-in, Joy Division, Patti Smith a psychedelie, namíchaná tak umně, že minimálně nějakou dobu bude působit svěže (rozhodně tedy v menších klubech určitě). Což fakt, že v Evropě zahřívají před Portishead a v USA před QOTSA, jen potvrzuje. Jen nespadnout do stereotypu.

Dalších čtyřicet minut se čekalo (což nikomu asi nevadilo, když vezmeme v potaz, že jsme se načekali už pár desetiletí), poté na pódium dorazilo trio Portishead s celou várkou doprovodných muzikantů a po protáhlejším úvodu se Beth Gibbons chopila mikrofonu a Tipsport arénou se rozlehl její charismatický hlas, který přivedl několik fanoušků rovnou k předčasnému orgasmu. Jen málo kapel tak výlučně stojí a padá na vokálech. Může to být prokletí i devíza, v případě Portishead je to výhra, smyčka, kterou, jak si vás jednou obmotají kolem krku, už nepustí. Beth Gibbons se totiž nemusí moc snažit (předpokládám) - vokál je pořád stejný, tak jak si to pamatuje z mladých let. Charismatická angličanka se smutkem v hlase by mohla i za čtyřicet let paralyzovat publikum jedním slovem. Playlist byl sestaven jako průřez všemi třemi alby, které si za tu dobu každý fanoušek pilně nastudoval, a platilo pro něj to stejné co pro vokál Beth Gibbons - jistota. Jistota a pocit dokonalosti, který ničím nepřekvapil. Portishead ví, že co je dobré by mělo být zahrané dobře a jestliže vše funguje, není důvod něco měnit. Minimum improvizací a překvapení je pak vlastně jejich jediným mínusem. Je to jako byste šli do kina na film a dopředu znali režiséra, tempo, jak bude film dobrý a jaká je pointa. Ale dá se to Portishead vyčítat? Kdo šel do Tipsport arény s očekáváním nějakýho progresivního zážitku byl předem odsouzen k špatnému večeru.

Portishead
Podívejte se na fotky z Portishead.

Portishead se utvořili a zůstali v devadesátých letech. Jejich zvuk je Bristol a nepohnul se ani o trochu víc do současnosti, byť Third si hrál s maličko jinými podklady, které se snažili něco málo ze současné hudby postihnout. Na experimenty si Barlow založil vedlejší projekt Beak (nutno podotknout, že hudebně s ním tedy vůbec nejsem kamarád a jsem rád, že si to nechal na vedlejšák), Portishead zůstávají v minulosti. Pokud tento fakt přijmete, pak vás jejich koncert nemůže zklamat. Nemůže, protože vokál funguje, chemie skladeb taky, i když mají na krku dva křížky, doprovodní muzikanti a minimum využívání předtáček je pak už jen takový bonus na jinak dokonalém memorialu. Zbytečností se pak stává vypisovat, které skladby zanechaly největší ohlas, protože pakliže máte v repertoáru Box, Sour times a Cowboys, je o vítězi rozhodnuto už dopředu. Daleko víc vzrušení ale přinášely ty méně nápadné kousky. Třeba akusticky odřená a folkem prodchnutá Wandering star ( která se hrála v naprosté tmě a jediný kdo byl osvětlen byl basista, kytarista Adrian Utley a zpěvačka Beth Gibbons), nebo v rámci Portishead progresivní Machine gun, poháněná industriálním a nekompromisním základem. Road, která zazněla jako první přídavek taky ukázala svoje nenápadné kouzlo.To vše působilo v kombinaci s minimalistickou videoprojekcí (v podstatě roztřesená found footage s černobílými projekcemi z pódia) a absolutním chladem ze strany kapely jako správný poměr divadelnosti a přitom tolik důležité důvěrnosti.

Závěrečná děkovačka Beth Gibbons v popředí stojícím fanouškům byla jako vystřižená z jiného koncertu, ale podtrhla jen to, co se neslo celý večer vzduchem. Pořád nás to baví a jsme rádi, že to pořád baví i vás, protože jsme si vědomi toho, že to děláme už dvacet let a rozhodně vás nemáme čím překvapit.
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

PORTISHEAD

Středa 19. 6. 2013
Vstup: 890 - 1.590 Kč
Vystupují:
Portishead, Savages
Další informace
3 KOMENTÁŘE
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
Aima
24. 06. 2013 | 17:03:42
+0 | -0
Za toho Barrowa se samozřejmě omlouvám. Z nepochopitelného důvodu jsem si, i přesto, že jsem heterosexuál, na sekundu popletl jména Barrow a Barlow (Take That). Na žebříčku žurnalistických chyb, kterých jsem se dopustil, to dávám do top 3 a kaju se.
Jerry
24. 06. 2013 | 11:34:02
+0 | -0

Geoff Barrow

Pěkná recenze na dlouho očekávaný koncert, ale vy vostudy!!!, Geoff se nejmenuje Barlow, ale Barrow :) Jinak ti doprovodní muzikanti s nima hrajou celejch těch 20 let. Akorát dřív mívali víc vlasů.

J.Ž.
Ondra
23. 06. 2013 | 21:56:24
+0 | -0
skvěle a po pravdě napsané!!!
SOUTĚŽTE
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika