Charakter koncertu byl tak vlastně dopředu znám - bude se hodně vzpomínat, bude to melancholický (a tady máme solidní podklad), víme co očekávat. Trocha vzrušení se může dostavit akorát se
Savages, novými hvězdičkami nezávislé scény.
V případě koncertu Portishead asi nemusím dopředu varovat před spoilery. Přesně tak to dopadlo. Savages začali úderem osmé, kdy se plná, zpocená, smrtí Filipa Topola zdevastovaná a pivem se chladící hala plná třicátníků pomalu připravovala na večer plný vzpomínek.
Savages začali úderem osmé, úderem, který vehnal do uší zbytky noise rocku z poloviny devadesátek, který se v dupavém post-punkovém odéru doplácal ke konci, zatímco dokážal vzbudit vzrušení, pocit deja vu (několikrát) i tolik potřebnou energii, kterou druhá polovina večera rozhodně neslibovala (alespoň ne v té nejjednodušší skočné podobě). Trocha At the drive-in, Joy Division, Patti Smith a psychedelie, namíchaná tak umně, že minimálně nějakou dobu bude působit svěže (rozhodně tedy v menších klubech určitě). Což fakt, že v Evropě zahřívají před Portishead a v USA před QOTSA, jen potvrzuje. Jen nespadnout do stereotypu.
Dalších čtyřicet minut se čekalo (což nikomu asi nevadilo, když vezmeme v potaz, že jsme se načekali už pár desetiletí), poté na pódium dorazilo trio
Portishead s celou várkou doprovodných muzikantů a po protáhlejším úvodu se
Beth Gibbons chopila mikrofonu a Tipsport arénou se rozlehl její charismatický hlas, který přivedl několik fanoušků rovnou k předčasnému orgasmu. Jen málo kapel tak výlučně stojí a padá na vokálech. Může to být prokletí i devíza, v případě Portishead je to výhra, smyčka, kterou, jak si vás jednou obmotají kolem krku, už nepustí. Beth Gibbons se totiž nemusí moc snažit (předpokládám) - vokál je pořád stejný, tak jak si to pamatuje z mladých let. Charismatická angličanka se smutkem v hlase by mohla i za čtyřicet let paralyzovat publikum jedním slovem. Playlist byl sestaven jako průřez všemi třemi alby, které si za tu dobu každý fanoušek pilně nastudoval, a platilo pro něj to stejné co pro vokál Beth Gibbons - jistota. Jistota a pocit dokonalosti, který ničím nepřekvapil. Portishead ví, že co je dobré by mělo být zahrané dobře a jestliže vše funguje, není důvod něco měnit. Minimum improvizací a překvapení je pak vlastně jejich jediným mínusem. Je to jako byste šli do kina na film a dopředu znali režiséra, tempo, jak bude film dobrý a jaká je pointa. Ale dá se to Portishead vyčítat? Kdo šel do Tipsport arény s očekáváním nějakýho progresivního zážitku byl předem odsouzen k špatnému večeru.
Portishead se utvořili a zůstali v devadesátých letech. Jejich zvuk je Bristol a nepohnul se ani o trochu víc do současnosti, byť Third si hrál s maličko jinými podklady, které se snažili něco málo ze současné hudby postihnout. Na experimenty si Barlow založil vedlejší projekt Beak (nutno podotknout, že hudebně s ním tedy vůbec nejsem kamarád a jsem rád, že si to nechal na vedlejšák), Portishead zůstávají v minulosti. Pokud tento fakt přijmete, pak vás jejich koncert nemůže zklamat. Nemůže, protože vokál funguje, chemie skladeb taky, i když mají na krku dva křížky, doprovodní muzikanti a minimum využívání předtáček je pak už jen takový bonus na jinak dokonalém memorialu. Zbytečností se pak stává vypisovat, které skladby zanechaly největší ohlas, protože pakliže máte v repertoáru Box, Sour times a Cowboys, je o vítězi rozhodnuto už dopředu. Daleko víc vzrušení ale přinášely ty méně nápadné kousky. Třeba akusticky odřená a folkem prodchnutá Wandering star ( která se hrála v naprosté tmě a jediný kdo byl osvětlen byl basista, kytarista Adrian Utley a zpěvačka Beth Gibbons), nebo v rámci Portishead progresivní Machine gun, poháněná industriálním a nekompromisním základem. Road, která zazněla jako první přídavek taky ukázala svoje nenápadné kouzlo.To vše působilo v kombinaci s minimalistickou videoprojekcí (v podstatě roztřesená found footage s černobílými projekcemi z pódia) a absolutním chladem ze strany kapely jako správný poměr divadelnosti a přitom tolik důležité důvěrnosti.
Závěrečná děkovačka Beth Gibbons v popředí stojícím fanouškům byla jako vystřižená z jiného koncertu, ale podtrhla jen to, co se neslo celý večer vzduchem. Pořád nás to baví a jsme rádi, že to pořád baví i vás, protože jsme si vědomi toho, že to děláme už dvacet let a rozhodně vás nemáme čím překvapit.