Podzimní romance s Flunk

Flunk jsou označováni a priori za elektronický, ba co víc, přímo trip-hopový, projekt. Pilíře, o které jsem se v pátek 6. 12. opíral za lehkého poklepávání nohou, co by náhrady divokého tance, tvořily především vokály a pak kytary. Jejich sóla a jemně vybrnkávané melodie, na kterých se vezly jen nepatrné údery paliček do bicích a brnkání na basu, byly tím, co mě ten večer uchvátilo ze všeho nejvíce.

Na počátku však byla skladba Blind My Mind z alba Morning Stars. Někdy totiž stačí jen jedna skladba a víte, že její aktéry musíte slyšet live. V roce 2006 na narozeninách Roxy, kde Flunk co by gratulanti vystupovali, se mi to nepovedlo. Tento pátek ano a bylo to setkání velmi zvláštní. Zasněné a díky tomu spokojené, leč ne úplně nasycené. Nasycené všemi pocity, které jsem doufal, že ve mně Flunk vyvolají.
 
Koncert začali brněnští Firodmoss, kteří mi nebyli přání, ale Flunk říkali, že byli fajn, takže nejspíš ano, a jako bonus jim pochválili jméno. Anja Oyen Vister dále taky oznámila, to co už víme od mnohých frontamanů či frontwoman, a sice, že Praha je krásná, ale taky chladnější než jejich domovské Oslo. Jinak ale byly mluvené vstupy spíše výjimkami a skladby tak na sebe mohly krásně navazovat, tvoříce tak pásmo, co se táhlo sálem jako mlhy temnými norskými lesy. Dokonale to imitovaly líně se valící kužely světel, kterým jakoby chyběl sparing partner v podobě projekce. Podmanivost skladeb Flunk by si nějakou zasloužila.


Nakonec, a i na začátek, šlo ale především o hudbu a tu nám Flunk zprostředkovali dle svého cítění, jak nejlépe uměli. Nenuceně a s lehkostí. A možná v ní byl kámen úrazu. Jakkoli byla příjemná na poslech, časem byla předvídatelná a silnější momenty jakoby se vytrácely a topily se v oné mlze. Možná jsem jen zatažen, do melancholických poloh, toužil v těchto končinách svého i jejich nitra, probudit ještě hlubší emoce. Na to ale byla hudba Flunk až moc příjemná, byť melancholicky laděná. Svým způsobem je to ale jejich předností. Ten příslib pozitivního vyznění, co jsem vnímal s každým dalším songem. Třeba s Personal Stereo, Bummed nebo Cigarette Burns.

Přibližně v půlce koncertu jsem ale snahy o dolování pocitů hodil za hlavu a nechal volně plynout jen ty co se draly z jeviště k nám do příjemně poloplné Akropole. Anja svými místy lehce neurotickými pohyby, ale především zpěvem dokázala chytit za ruku a bez mrknutí člověka provést svým hudebním světem. Celé to bylo jako taková hudební pohádka o několika písních, pár úsměvech, potlescích a zcela přirozeném konci bez přídavku, který jako jediný vygradoval do svižnějšího tempa. Parádní tečka za příjemnou páteční hodinkou. Lehkou a nedivokou, pozitivní a uklidňující. Bonusem pak bylo setkání ve foyer při podepisování. Když jsem někdy kolem půlnoci opouštěl Akráč, Flunk byli před vchodem na cigárku a z čerstvě napadaného sněhu se koulovali a vypadali přátelsky a uvolněně a přesně takový koncert byl.