Party PVD až na politiku nic nového nepřinesla

Týden před konáním party s PVD se v T-Mobile aréně odehrála party Transmission 2, u jejíhož konání jsem bohužel nebyla a tak nemohu porovnat právě tyto dvě akce jdoucí tak krátce po sobě. Od mnoha návštěvníků jsem slyšela spoustu negativních i pozitivních reakcí, hodně se také polemizovalo, jestli je možné týden po sobě dvakrát zaplnit celou arénu. Teď už víme, že to možné je!


Páteční večer doprovázelo vcelku neblahé počasí a tak jsem na místo dorazila značně zmoklá. Potěšující bylo, že venku na dešti nebyly téměř žádné fronty, za pět minut jsem byla uvnitř. Na šatně jakbysmet, žádné fronty známé z dřívějška. Stejné to bylo s toaletami v prvním patře, ovšem ne každý to věděl, a tak si několik desítek minut postál v opravdu pořádné frontě v přízemí, přímo u vchodu na parket.

V době mého příchodu, což bylo kolem půl jedenácté, byla aréna už slušně plná a dav rozpaloval Michael Burian, jeho set se mi líbil a podařilo se mu dostat mě na parket. Jeho Blow me a Praha, to je prostě klasika. Co mě ovšem zpražilo, byla má návštěva baru a shlédnutí cen. Dala jsem si 0,4 piva za 35 Kč, což je oproti únoru (Transmission 1) trochu změna, půllitr pak 44 Kč. To už se nejen mně zdálo víc než dost. Bohužel to nebyla poslední věc, která mě zarazila, nebo mi lépe řečeno hnula žlučí.


Těšila jsem se na Paula, jelikož mě před dvěma lety svým setem nadchl. Těšila se na něj kromě mě i celá aréna, před půl jednou už všichni netrpělivě vyčkávali, na davu byl znát vzruch a nedočkání. Ovšem ještě než nastoupil Paul, dočkali jsme se balónkového deště a Adidas představení, ze stropu ovšem kromě Adidas balónků padaly i balónky s logem Unie svobody a jak jsem během večera zjistila, mezi návštěvníky party se objevil i ministr spravedlnosti Pavel Němec v doprovodu statných mužů z ochranky. To už na mě bylo trochu moc, jen doufám, že tímto tahem si Unie svobody nezíská voliče a od pořadatelů to chápu jako něco dost nevkusného. Politika dle mého opravdu nepatří na místo, kam se přišli tisíce lidí bavit.

Během krátkého vystoupení tanečníků provázeného zpěvem Roisin Murphy z Moloka a dalšími skladbami si značná část publika myslela, že již hraje božský Paul a opravdu si libovala. Což vykouzlilo ironický úsměv na mých rtech a jen potvrdilo, že existuje a na party chodí velká část lidí, kteří by ani nepostřehli, kdyby místo jejich „oblíbence“ v danou hodinu dle line-upu nastoupil kdokoliv jiný a styl hudby, který tak „milují“ vlastně ani nerozeznají.


Během krátké chvilky jsme se PvD opravdu dočkali, jeho nástup byl provázen, tentokrát podruhé a už ne nanečisto, pořádným aplausem. Okamžitě si začal s publikem hrát jako kočka s myší a většině se to evidentně líbilo, někomu se jeho nástup zdál docela nudný, a mezi takové jsem bohužel patřila i já. Předem propagovaná ohňová show od pyrotechnika Rammsteinů se nezdála být ničím výjimečným. Spíše bych řekla, že to bylo mnoho povyku pro nic.


Celý tříhodinový Paulův set jsem spíše prochodila a částečně proseděla a spíše naslouchala, než pařila, většina tracků mě moc nezaujala, spíše mě bavila jeho stará klasika a potěšil mě rozloučením s publikem v podobě For an Angel. Tím jsem se však rozloučila i já a T-Mobile arénu opustila. Celkově mám z akce více negativních zážitků a poznatků. V paměti mi však spíše zůstává to dobré a tak budu dále vzpomínat na PvD jako někoho, koho jsem slyšela na super party v T-Mobile aréně, pro mě to bylo ovšem v roce 2004.

Acidův fotoreport z PVD