Ben Frost: emoce u ledu

Jak hluboko umí Frost svým sonickou torturou zasáhnout, můžete poznat dle reakcí těch, kteří navštívili jeho minulý koncert (report zde). Jedna zcela ochromená kamarádka mi řekla, že se její manžel rozplakal (nikdy nepláče). Pro dalšího kolegu bylo vystoupení na Islandu usazeného experimentátora koncertem roku, hromobitím, málem nesnesitelnou katarzí. Musím říct, že jsem na ně civěl jak puk: tahle hutná sonická masáž důvodem k pláči, nebo koncertem roku? Samozřejmě, namísto diskuze jsem jen uznale pokýval – stavět se proti niterním zážitkům odkazy na hypem zcela nedotčené umělce typu Roberta Henkeho (Monolake), kteří zašli v elektronickém experimentu o poznání dál než Australan Frost, není prostě někdy nejvhodnější…
 
Teď to hlavní: před sebou máme druhý pražský koncert a Frost přichází se záviděníhodným arzenálem – vedle masivního tracku Venter, který postupně imploduje jak černá díra, je to také textový doprovod, který prostě musí zaujmout a vyvolat otázku „Vo co tady vlastně jako jde?:

„AURORA svou monolitickou konstrukcí míří přímo směrem k oslepující luminiscenční alchemii – ne skrze neškodnou nebeskou krásu ale skrz decimující magnetickou sílu. Nejde o čistou vizi digitální hudby, je to odporně necivilizovaná oběť nepřerušované budoucnosti, kde poplašná světla ozařují polorozpadlé kluby a víra v taneční parket je skrytá v naftovém generátoru plivajícím svůj vlastní zánik, žeroucím žluklé palivo tak hlasitě, že hrozí pohltit dokonce i hudbu, kterou pomáhá pohánět“.

O tom, co těmito apokalyptickými texty vlastně Ben Frost myslel se můžete přesvědčit v pátek v MeetFactory: kapesníčky, plynové masky a sáčky na blití (pro jistotu a všechny případy) s sebou!