Dánská smršť, Trentemoller

Těžko hledám v paměti okamžik, kdy jsem tohle ne zrovna nejlíp zapamatovatelné jméno objevil. Co vím ale jistě je fakt, že z paměti se mi už vymazat nepodařilo a zapomnětlivost tak dostala na frak. Zaplať pán Bůh za to. Sledovat Trentemollera je totiž jako číst dobrou knihu, kdy s každou další kapitolou/skladbou chcete víc a víc. Snad je to seversky temným závojem, co vše zahaluje, aby po chvíli spadnul a ve chvíli, kdy se dotýkáte chtěného, se zase objeví, aby vás shodil zpět dolů pod pódium.



Podobným závojem byla ve čtvrteční Roxy umělá mlha, kterou prostupovala teplá světla a narážela do siluet postav. Nejprve jedné co po intru svou basou oznamovala nástup nejen zbytku kapely, ale především dokonalé Still On Fire. Hodnocení předkapely First Hate se takticky vyhýbám, protože už to, že jsem je vůbec zmínil, je až dost. Nebylo to zas tak tragické, ale na Free Mondays by jim to slušelo mnohem víc než před Trentemollerem. Still On Fire ale funguje skvěle. Dokonale ukazuje jakým směrem se bude koncert ubírat a i přesto, že set list nevybočuje ze zaběhlého tour stereotypu, ohromuje. Ty, účastné Colours of Ostrava možná o něco méně, ale přesto. Jednotlivé skladby fungují na jedničku a i když nosnou část tvoří poslední album Lost, koncert nemá hluché místo. Jakoby Still on Fire, Trails nebo Never Stop Running byly hity už pár let.
 
video: buceko

Mimo album Lost dostala prostor nádherná Shades of Marble, a to hned zkraje, nebo minimalistická Miss You zhruba ve prostřed. V live podání dotažená do vygradovaného finále, opřená o kytaru týpka v klobouku co připomínal silně Stefa Olsdala z Placeba, bicí a stoupající kulaté útvary, prosvětlené tóny růžové a modré barvy. Krátký oddych, před druhou částí, ne nepodobnou té první. Intenzitou i prožitkem. Prostor dostaly tu a tam i vokály Marie Fisker, např. v již zmíněné Never stop Running, hitovce Moan nebo v přídavku přidané Even Though You're With Another Girl. Vše následně vygradovalo v závěrečné Silver Surfer, Ghost Rider Go. Tančilo snad vše co mělo nohy, i na schodech se tančilo, teplo bylo hmatatelné a pot byl každému fuk. Plný klub lidí, plných skvělých zážitků. Nenucené tleskání nad hlavou a hvízdání do vzduchu. Koncert se vším co od koncertu čekáte. Žádné zklamání, lamentování, třeba nad zvukem, který protentokrát vcelku ušel, alespoň poblíž zvukaře, na rozdíl od vystoupení na loňském Wilsonicu, který se jednoduše nepovedl lapen obří dávkou smůly. Bonusem pak bylo krátké setkání s Trentemollerm v Nodu a odnos podepsaného vinylu s instrumentální versí Lost, co se dal koupit v merch stánku. Letošní podzim je vskutku nabitý a těžko říct, která akce bude tou nejlepší, jisté je, že koncert Trentemollera je jedním z velmi jasných adeptů. Uvidíme co přinese další velké jméno v Roxy, Tycho už 16.10. 2014.