Midi Lidi: Každý naše album je best of

Kluci ahoj, můžete se krátce představit? 
PH: Já se jmenuju Prokop Holoubek a moje funkce je hudebník.
TK: Já se jmenuju Tomáš Kelar. Moje funkce je asi stejná. Ale hraju na bubny.
PH: Jeho funkce je telefon producer.
TK: To jsme dneska vymysleli, ano. A jinak jsem otec tří dětí a na to jsem velice hrdej.
PH: A teď ty něco řekni, Péťo (otočí se na Petra Marka, pozn. red.)
PM: Já zpívám, píšu texty, skládám společně s chlapci hudbu…  a hraju na počítač.

A vaše nová kolegyně?
Katla: To je náhoda…
PM: Zase taková náhoda to není! Jmenuje se Katla a je to naše VJka. Ona se bude starat o video, dneska jsme si na to plácli. 
Katla: Je to tak.
PM: Video je nedílnou součástí naší hudební kariéry. Jinak všichni skládáme hudbu, všichni ji hrajeme a ještě máme skrytýho člena kapely, kterej tu s náma teď není a to je Markéta Lisá. Nahrála s náma všechny desky, ale teďka má pauzu, má dvě děti. A má svůj sólo projekt Kutya. No a takhle jsme se dokázali představit.

Začneme možná trošku zostra. Jak se máte?
PH: (smích) To je zostra jak sviňa!
TK: Já jsem přejezen.
PH: Perfektní!
PM: Ta naše deska je výrazem toho, že se člověk vyhrabe z něčeho, kdy se měl hůř a teď se má trochu lépe. 



A vy jste se z něčeho hrabali? 
PM: Vzhledem k tomu, že těma textama manipuluju já, tak je to spíš o tom, že jsem měl pocit, že jsem se zahrabal příliš mnoho do práce a do věcí, které nesouvisí s normálním reálným životem. S životem mezi kamarády, s životem na sluníčku a tak. Moc jsem doma klikal, moc jsem pracoval, a pak jsem s tím začal končit. A od té doby se mám dobře. Mám teď daleko víc ze života a to jsem všechno napsal v textech. Kluci vlastně vůbec nemusí souhlasit s obsahem desky. My jsme nekonzultovali ty texty…
PH: Já s nima nesouhlasím!!!
PM: Nesouhlasíš?
PH: Né, já s nima souhlasím, jsou perfektní.
TK: Tak můžou bejt perfektní a nemusíš s nima souhlasit…
PH: Já miluju Petrovo texty…
PM: Já miluju Prokopa jako takového.
PH: Já Péťu taky miluju…
PM: A společně milujeme tady Tomina. A Katla teď začíná milovat nás všechny.

Vaše nová deska vyjde příští týden. Chystáte nějakou velkolepou oslavu? Budou chlebíčky?
TK: Rohlíky budou, rohlíky.
PM: My v podstatě oslavujeme deset let kapely. Pro nás bude velkolepé, pokud dokážeme nějak secvičit ty písničky a budeme schopni je odehrát. Jo, to pro nás bude opravdu velkolepý zážitek. 
PH: My se ty písničky vlastně budeme muset naučit. My je ještě neumíme. My jsme je složili ve studiích, v počítačích a telefonech, ale ještě je neumíme zahrát. My jsme svůj vlastní revival!
PM: Potřebujeme workshop Midi Lidí, abysme věděli, jak se hrajou, aby to nebyla ostuda. My jsme docela špatní hudebníci. Průměrní a v některých případech špatní…
PH: Ty se podceňuješ!
PM: No ne, technicky jsme průměrní hudebníci.
PH: Já jsem třeba na kytaru hroznej…
PM: No, prodprůměrnej.
TK: V porovnání s čím?
PM: V porovnání s tím, co předvádíme na desce. Protože tam člověk má čas nahrát to dvacetkrát. 
PH: My bychom byli skvělí instrumentalisti, kdybychom zkoušeli! A nedej bože kdybychom ještě cvičili doma!
PM: Zároveň ale máme na desce sólo od Romana Holého, které nikdy nikdo z nás nezahraje.
PH: Nikdy.
PM: Nikdy nikdo z nás to nezahraje naživo, takže místo toho budeme muset vymyslet něco jiného. Nějaký náhradní program. 
TK: Ale zase umíme dobře předstírat, že to dokážeme. Minule jsme vlastně všechny ty písně nacvičili až na turné. Tady se přiznáváme, že ten první festival bude hodně špatný. 
(smích)
PM: Posluchači na prvních dvaceti koncertech se v podstatě budou účastnit zkoušky. 



A už víte, které to vystoupení bude první?
Všichni: Ano, to víme! (smích) 
PM: Bude to na punkovém festivalu Mišmaš.

Na punkovém festivalu to zase tak nevadí, ne?
PM: To pozor, to vadí! 
PH: Dostaneme po hubě si myslím…
PM: Lidé slovo punk zaměňují za šlendrián. Ale punk neznamená šlendrián. Punk znamená přímost. 
TK: To my jsme ti šlendriáni! Ale koncert to bude skvělej i tak. 
PH: Nevím… Já budu mít stres. 
TK: Já taky. Já se toho bojím dokonce. 

Vydáváte desku po pěti letech, co vám trvalo tak dlouho?
PH: Udělat ji. (smích)
PM: Neměli jsme na to čas. Dělali jsme spoustu jiných věcí, hudbu k filmu… Neměli jsme čas na vlastní tvorbu a byli jsme z toho nešťastní. A z toho neštěstí nevychází nic dobrého, takže ani tvorba. Tím pádem jsme se zacyklili do práce na jiných projektech, které nás sice bavily, ale trochu jsme strádali. Tak jsme se rozhodli pak přestat strádat a začali jsme střádat písně.



Petře ty máš tolik projektů, třeba Monikino Kino, Muzikant Králíček, že už by sis mohl udělat vlastní festival. Nepřemýšlel jsi nad tím někdy?
PM: Tyhle projekty jsou jen špička ledovce. Mám ještě několik divadelních projektů a kapel. My máme dohromady s Prokopem odhadem padesát alb, který nikdy nikdo neslyšel a nikdo je nezná kromě těhle Midi Lidí (smích). Ten festival by asi trval hrozně dlouho… 
PH: To by byl fimovo-divadelně-hudební festival.
PM: A taky jsem byl nějakou dobu kouzelník. Mohl bych to předvést.
PH: Ty jsi byl kouzelníkem na škole ne?
PM: Já jsem začal být kouzelníkem v deseti letech. Než jsem začal hrát na kytaru a přestal jsem být kouzelníkem. 
(Petr předvádí trik, kdy má v jedné ruce smetánku do kávy, nechá ji zmizet a vytáhne ji zpoza ucha Katly, pozn. red.)

Petře, všechny texty jsi skládal ty?
PM: Na téhle desce… asi jo.

Vedle závažných sociálních témat, které řeší třeba píseň Bonbón, jsou to hlavně texty o přírodě.
PM: Já jsem to napsal u moře. To byla taková laciná inspirace. Chodil jsem poslouchat dema na břeh moře poté, co jsem si vyjel na měsíc sám k moři. Příroda je fajn.

Ty jsi tam byl sám?
PM: Ano.

A necítil ses opuštěně?
PM: Ne, já jsem jedináček. Já jsem byl spíš rád. Potřeboval jsem si utřídit vlastní hlavu. 
TK: To bych taky potřeboval…
PM: A to není jedináček.

Kluci jak ve vaší dílně vznikají písně? Dáte nám nahlédnout, jak vypadá tvůrčí postup?
PM: Tomáš jede v autě a nudí se. Už není co povídat, jsme na turné a on si vezme telefon, kde má software a v něm začne skládat píseň za písní a na konci pětihodinové cesty má sedm písní, které nám pustí. Pak je omylem smaže a jedeme nanovo. 
TK: Anebo vlezeme do studia a nudíme se, když skládáme nějakou hudbu k filmu na zakázku. A pak hledáme nějakou inspiraci. Tak si pustíme film, něco úplně jiného, než je film, ke kterému zrovna skládáme. No a najednou máme písničku na album. 
PM: Doma si programujeme různý blbosti a pak si to posíláme emailem. Jeden třeba naprogramuje padesát sekund zvuků, souzvuků a melodií a pošle to ostatním. Ostatní řeknou jo a potom se sejdeme na čtrnáct dní na týden a společně k tomu něco dohráváme. Děláme to vlastně docela chaoticky a divoce. My neděláme to, že bysme to složili a pak to nahráli. Hrajeme experimentálně a pokusně. Máme třeba dlouhou desetiminutovou plochu nějakého rytmu a do toho nahrajeme postupně pět různých nástrojů. Je tam strašně moc stop a pak trvá i měsíc, než se ta písnička zedituje. Pracuje se s tím jako s puzzle. 
TK: Takže jsme víc editoři.
PH: Základ vždycky vzniká ve stroji. V počítači nebo v telefonu.
PM: Ghost in the Machine. (album kapely The Police z roku 1981, pozn. red.)
PH: A pak přechází ze stroje mezi lidi.
PM: Pak je to Amadeus ex Machina.
(smích)
PM: Když je tohle hotový, tak existuje demo a to leží třeba i roky. 

Tak to se nedivím, že vám to poslední album trvalo pět let…
PH: Ta první píseň na albu (Tak už se zachraň, pozn. red.) vznikla v roce 2010. Tu jsem složil ve Španělsku. No možná už v roce 2009.
PM: Já v písních kolikrát hledám, jestli tam nechybí nějaký hudební nástroj a začnu si ho zpívat. Hledám nějaký doplňující rytmus a na něj pak hledám slova. A když seznám, že ta slova jsou dostatečně pitomá, zábavná a zároveň existenciální, tak to tam dám. Text k písni Pokec s tátou jsem začal psát před třemi lety u moře, na stejném místě.
PH: Tys měl skvělej text k něčemu, ale smazal sis ho z mobilu. Pamatuješ si to?
PM: Ne.
(smích)



Vaše nová deska se jmenuje Give Masterpiece a chance! Je ta deska masterpiece? Skromnost stranou…
Všichni: Je.
PH: Já jsem spokojenej, mám ji rád.
PM: Chlapík, co to míchal, Ondra Ježek říkal, že to ještě teď rád poslouchá a že z toho má radost. A já se musím přiznat, že si desku taky teď rád poslechnu.
TK: Ale to pomine! Za chvilku… Mně se to teď přehouplo do takového bodu, že to rád poslouchám s kamarádama. Ty lidi k tomu mají odstup a o to z toho mají větší radost.
PH: Já jsem si teď projížděl výsledky na našem SoundCloudu a ty Tomino tam jsi vyhodnocenej jako ten, kdo nejvíc poslouchá naši desku…
(smích)

Stává se vám někdy, že posloucháte svou desku a jste s něčím nespokojení?
PM: Jo. Mně se to stává tehdy, když si po letech poslechu desku s tím, že na koncertech se písně vyvinou do nějaké lepší podoby a jsou živější. Já jsem pak strašně nespokojenej, jak monotónně zpívám nějakou písničku a jak mě to nudí oproti tomu, jak to hrajeme na koncertech. V tomhle ohledu by bylo poctivější to dělat, jako to dělávali Beatles. Nejdřív to rok hrát na koncertech a pak to nahrát. 

Třeba budete pak moci udělat best of album s novějšími lepšími verzemi.
PM: Já si nedokážu představit, že bysme my dělali něco jako best of album nebo unplugged. Nebo s orchestrem.
PH: No s orchestrem v životě ne!!! Nikdy. Jen přes mou mrtvolu. Se symfoňákem, to bych nezvládl. To bych se poblil. 

A ví to třeba tady Tomino, že nikdy nebude žádný best of album?
TK: Hele, každý naše album je best of.
(smích)
Kluci, díky za rozhovor a ať se daří!

fotky: Martin Kovalčík