Satoshi Tomiie a Hernan Cattaneo ovládli Dance Stage

Festival Love Planet na nás v letošním roce přichystal spoustu překvapení a to bohužel spíše negativních. Ať už se jednalo o zrušení vystoupení kapel HIM a Audioslave, nebo změnu místa konání, kterým mělo být, stejně jako v loňském roce, letiště u Tábora. Na pražské Výstaviště jsem se tedy v pátek 11. srpna vydala mírně rozpačitá.

Moje pracovní povinnosti mi bohužel nedovolovaly dostavit se na místo dříve než po dvaadvacáté hodině večerní, a tak jsem se při mém příchodu potkávala s hloučky lidí, kteří už Výstaviště opouštěli. Na chvíli to ve mně vyvolalo pocit, že jsem se dala špatným směrem. Byli to ovšem ti, kteří přišli pouze na koncerty kapel na Rock či Pop stage a taneční hudba zřejmě nepatřila k jejich oblíbeným žánrům. Na těchto dvou podiích vystoupily kapely Julia, Vypsaná fixa, Ministry, Franz Ferdinand, The Chancers, Polemic, Art Brut, J.A.R. a Pet Shop Boys. Posledně zmiňovaní právě dohrávali, když jsem vstoupila do areálu na Bruselské cestě. Proto můj report, aby byl objektivní, bude obsahovat pouze oblast taneční hudby, která se tou dobou začínala probouzet k nočnímu životu.


Mojí první zastávkou měl byl Red Zone, odkud mě nejprve vykázali s nápojem koupeným mimo tento stan a tak jsem během popíjení (nebo spíše dopíjení) prozkoumala areál, ve kterém nebylo až tak jednoduché se za tmy vyznat. Většina venkovních stánků a barů se pomalu chystala zavírat, což pro mě bylo nemilé překvapení, jelikož bylo v pozdějších hodinách čím dál tím náročnější si někde koupit pití bez toho, aniž bychom ve frontě strávili „mládí“. Nutno ještě dodat, že zde byl využit žetonový systém a to k nelibosti většiny návštěvníků, takže po vystání fronty na výměnu peněž za žetony jsme mohli směle naklusat a zařadit se do fronty u baru. Bohužel jsme neměli na výběr.


Po pár chvílích bloudění pozhasínaným areálem jsem se konečně dostala do Red Zone, kde se pro změnu k mé radosti platilo českými korunami, avšak ceny oproti venkovním barům byli o něco vyšší. Podotýkám, že i venku stálo pivo 40 Kč a to už si myslím je cena opravdu téměř neslušná, zvláště když většina z nás měla asi zrovna před výplatou. Ale dost o negativech, protože i přes toto všechno mou náladu pozvedli především výkony djs. V Red Zone to byl elektro Tvyks, který nezapře svůj osobitý styl a který mě vždy skvěle baví. Díky němu a především jeho setu bylo osazenstvo stanu na nohou ve víru tance. Mrzí mě, že jsem nestihla před ním hrajícího dje Face, jeho pohodový deep house je vodou na moje mlýny. Tvyks byl vlastně jediný, koho jsem v Red Zone slyšela, přestože jsem si po něm chtěla ještě poslechnout především francouzského Ludovice Vendi, moje nervy však nevydržely při čekání v abnormální frontě, která se po chvíli před Red Zone vytvořila a tak, jak jsem tento stan jednou opustila, už jsem se ani nepokoušela dostat se zpět.


Přemístila jsem se na Dance stage, kde jsem až do mého časného odchodu zakotvila. Tato zastřešená stage byla mimo areál, a tak se sem mohl za nižší vstupné dostat kdokoliv, kdo přišel pouze za taneční hudbou. Při mém příchodu mě vítal progressive sound dje Raie, kterému ovšem záhy končila časová lhůta pro jeho vystoupení. Publikum už bylo řádně rozjeté a přední část haly byla zaplněná, avšak tak, že každý měl dostatečný prostor k taneční seberealizaci, žádné nepříjemné mačkanice v davu. Po Raiovi nastoupil dj Satoshi Tomiie (majitel labelu SAW.RECORDINGS) a během velmi krátké chvíle si získal publikum včetně mě. Téměř celý jeho set jsem protancovala na jeho ostřejší energický a svižný set. Do mysli se mi bohužel i přes skvělou zábavu vkrádala myšlenka, že za několik hodin jsem nucena vstávat, a tak jsem se s Loveplanet rozloučila v době, kdy se Tomiie loučil s publikem a za pult se chystal Hernan Cattaneo, u jehož setu mě opravdu mrzí, že jsem chyběla.


Přes všechny zápory, které jsem už vyjmenovala, jsem se i tak dobře pobavila a chtěla bych věřit, že se festival podaří zachránit a že příští rok se Love Planet vrátí zpět na táborské letiště. Odjet na tři dny z velkoměsta do přírody za kvalitní hudbou to je podle mého to, na co jsme se všichni především těšili.