Léto lásky oslavilo deset let

O Summer Of Love ví každý, kdo se aspoň trochu zajímá o taneční scénu, že letos je to již desáté pokračování. Ovšem nikdo se nemůže divit, když řeknu, že Summer z jistého pohledu slaví teprve šest let. Pokud se ptáte proč jsem festival okradl o 4 roky? Odpověď je jednoduchá, letos je tomu šest let, kdy festival má stejnou hudební koncepci a stejné místo. Teprve rokem 2001 se stalo domovem festivalu Dostihového závodiště v Pardubicích. Tímto krokem se Summer of love zařadilo mezi největší domácí festivaly. A od této doby se rok co rok můžeme těšit na hudební zážitky, které nám ke konci prázdnin nabídne tento mezinárodně uznávaný festival. Z mého pohledu se tedy slavilo deset let existence festivalu a šest let úspěchu a uznání nejen mezi festivaly v ČR, ale i mezi těmi zahraničními. To jest moje úvaha. Nyní bych už nechal úvahu, úvahou a přešel k letošnímu ročníku. Na místo jsem dorazil poměrně brzy a první co mě uvítalo po vstupů do areálu, byla melodie skladby „The end“ z roku 1967 původem od The Doors v remixu z roku 2004 od Deep Dish s názvem "stormy dance", servírované z vinylu tou dobou hrajícího Dana Cooleyho. Pro začátek skvělé uvítání. Pokračuji dál a po malé procházce areálem vytahuji line-up, z kterého jsem si vystříhal jména a poskládal si tak vlastní hvězdnou sestavu. Byla mi jasná jedna věc, musel bych se minimálně rozčtvrtit, abych stihl vše, co chci slyšet. Po dlouhém zvažování mě nezbylo nic jiného, než vždy volit jednu ze dvou možných cest. Zůstat na každé vystoupení na jedné stagi, bez ohledu na to, že propásnu to co jsem chtěl slyšet jinde, nebo čas rozdělit na spravedlivé díly a věnovat každému vystupujícímu chvíli. Později se ukázalo, že správnou volbou měla byt první varianta, ale teď už s tím nic nenadělám. Můj největší zájem jsem soustředil na Main stage a Techno stage. Menší pozornost jsem pak věnoval Global station stage a Burian & friends stage.


Main stage
Prvním čím bych začal povídání k této stagi jsou pánové Florian Schneider, Ralf Hütter, Henning Schmitz a Fritz Hilpert jinak taky známí jako Kraftwerk. S očekáváním velké show jsem dorazil na tuto stage úderem jedenácté hodiny. Tou dobou je zde, jak se dalo předpokládat, nejvíce lidí za celý večer. Celá show začala ohňostrojem, po jehož skončení pomalu začali prosvěcovat čtyři povědomé siluety velkou oponou, která kryla celé podium. S nástupem prvních tónů skladby „Die mensch maschine“ se opona odkrývá jako v divadle a na podiu stáli v oblecích tolik očekávaní, legendární, uctívaní Kraftwerk u svých pultíku. Tak začala přes hodinu a půl dlouhá show. Po úvodní skladbě následoval další hit „Tour de france“, při kterém stylově za zády těchto čtyř umělců běžela projekce na téma tohoto slavného cyklistického závodu. K vidění jsou i dobové záběry ze slavné tour. Dalším skvostem, který navázal na pomalu navlékající se šňůru perel, byla skladba „Vitamin“. Za jejího průběhu se na projekčním plátně pohybovaly pomyslné vitamíny v kombinaci se slovy jakožto textem k této skladbě. Dávka povzbuzujících vitamínu byla za námi a s zařazenou maximální rychlostí jsme vletěli na dálnici. Pávě „Autobahn“ je bezesporu jednou z těch největších perel našeho pomyslného náhrdelníku. Dálnicí jsme projeli a naše cesta směřovala k Hirošimě a Černobylu. Další ze skladeb, která zazněla byla „Radioaktivität“, což je pro mě skladba, kterou když slyším uvědomím si jaký je uran dobrý sluha, ale zlý pán. To byla za námi zhruba půlka koncertu. Další perlou byl „Computerwelt“, jehož famózní melodie opět moje ruce nenechává dole. Po světě počítačů zazněl track „trans-europa express“, po kterém se zatáhla opona a bylo chvíli ticho. Dalo se čekat co bude na podiu následovat. Po chvíli začínají oponou prosvítat opět čtyři siluety u pultíků. Opona se opět rozjíždí do krajů podia a na scéně se objevují roboti. Dav dával patřičně najevo oblíbenost těchto mechanických stroju. Začala nejlepší visuální show celého vystoupení. Zhruba po sedmi minutách a konci skladby „Die roboter“ se zase opona zatáhla. Roboti odešli a po opětovném odtažení na podiu opět stáli živí Kraftwerk oblečeni do černých obleku se zelnými svislými a vodorovnými proužky, připraveni dát nám lekci aerodynamiky. Přesněji řečeno poučné pojednání o tom jak vypadá proudění okolo předmětů. V tomto duchu se nesla projekce během předposlední skladby s názvem „Aero dynamik“. Lidi natolik toto školení zaujalo, že tleskají do rytmu. Čas byl neúprosný a nenechal se ošidit. Poslední perlou do náhrdelníku přelomu sobotní noci na nedělní ráno byla skladba, kterou si vždy tito mágové nechávají nakonec svých koncertů. Tou skladbou je „musique non-stop“, během které jednotlivě Kraftwerk opouští podium. Ve tři čtvrtě na jednu už je podium prázdné a koncert končí. Unešený atmosférou a kvalitním zvukovým, hudebním i visuálním zážitkem opouštím stage. Během mé absence přicházím o vystoupení Zombienation. Vracím se sem až v půl čtvrté ráno poslechnout si aspoň část vystoupení světové stár na poli techna, tou stár není nikdo jiný než Chris Liebing. Při mém příchodu pozoruji na největší obrazovce umístěné uprostřed podia jak tento dj opět dělá „psí kusy“ se sluchátky jak je tomu u něho zvykem. Byl k vidění i jeho projev tance s mixážní pultem a na mixážní pultu. Jeho vystoupení po hudební stránce na mě působilo dosti jednotvárně a trochu monotónně. Aspoň to co jsem měl možnost slyšet, bylo povětšinou postavené na prvcích pro jeho styl hudby charakteristických. Ke konci brousí až k minimalistickým perkusních, jestli se to tak dá nazvat. Celkově se mi letos Chris Liebing líbil a myslím, že zdaleka nejsem sám, kdo má stejný názor. Svědčilo o tom i to, že stage byla po dobu jeho vystoupení dosti zaplněná. Až za deset minut šest nastupuje Elektrabel live. Jeho kratičké půlhodinové vystoupení uteklo jako voda a neslo se duchu zvonivých beatů. Ve čtvrt na sedm za mixem stojí už CJ Bolland spolu s Mc Screenem připraveni začít svou ranní show. Ještě než vše začalo, s mikrofonem se na podiu objevuje Aleš Bleha a zjišťuje kolik je v davu pamětníků, poté osobně uvádí Bollanda. Tento dj, producent a jeho podání techno hudby budí respekt. Dunivé avšak nepříliš rychlé techno s charakteristickým zvukem právě pro tohoto dje, doplněné hláškami MCho to bylo vystoupení CJe, které má své kouzlo a jak bylo vidět i stále dost fanoušků.


Global station stage
Vstup na Global Station je povolen od 18 let, bylo první co jsem si přečetl na plotě u vstup do těchto prostor. Jako dopravní policie zde řídila ochranka směr dopravy u vchodu a východu. Poté co jsem bezproblémově proklouzl dovnitř, první co jsem viděl byly rozvěšené houpací sítě, které mě hned zaujaly a později jsem i zkusil jejich pohodlí. Taneční prostor byl zastřešen párty stanem bez bočních stěn, což zajišťovalo snadný vstup, ale i přijatelné klima. Uvnitř tohoto stanu vepředu na pravé straně byl pult pro djs a vedle něho velký prostor na show, které tu během večera probíhaly. V průběhu festivalu jsem to tu poprvé navštívil po koncertě Kraftwerk u příležitosti vystoupení Glamour to kill. Sám jsem nevěděl co se bude dít a rokovějšího ražení doprovázené často se opakujícím slůvkem kill bylo pro mě zajímavým překvapením. Zůstal jsem bohužel jen po dobu prvních tří skladeb a po nich jsem toto vystoupení, kterému by stálo za to věnovat více času, musel opustit. Zvědavost a hodně známé jméno mě donutilo zaskočit na sousední Jungle breaks stage, kde v touto hodinou měl začínat Simon Bassline Smith. Když jsem se dostal na místo, tak vidím MCho, jak neustále burcoval lidi hláškami typu „make some noise“ a podobně. O chvíli na to se o slovo přihlásil člověk, kvůli kterému jsem přišel na tuto stage. Jak je samozřejmostí na tuto změnu reaguje i MC a vítá nového dje, který začal nenápadným nájezdem, do kterého se postupně zesilovala basová linka. Umocněním tohoto nájezdu byla skreč a celý znovu se opakující nájezd, tentokráte v pozadí obohacen vážnou melodii, která to celé gradovala. To vše bylo korunováno neustálým burcováním bratrem zlomených beatů, myšleno MCim. Po té co jsem vstřebal začátek a trochu se pohoupal na vlnách těchto svižných tónů, se pomalu přesouvám zpět na global station. Tou dobou už své hraní propagoval Joost van Bellen. V akorát zaplněném stanu panovala příjemná atmosféra a lidi v reakci na velice příjemnou hudbu oceňovali umění tohoto zručného dje. Ruce nahoře nad hlavou a nohy nezůstávají v žádném přilepené na zemi ve chvílích, kdy graduje svojí show. Velice příjemná hudba, kvalitní projekce, kterou ještě doplňovala „svatozář“ umístěna nad projekční plochou. Takové jsem měl dojmy, spolu s odpočinkem v houpací síti. S pocitem dobré investice času jsem opustil tuto stage a vyrazil směrem techno.



Burian & friends stage
Nejvíce jsem zanedbal právě tuto stage, na které jsem se v průběhu večera zastavil pouze třikráte a to bohužel jen na krátkou chvíli. Možná to bude tím, že trancoví djs nebyli zrovna tím, co jsem upřednostňoval a tak si moji pozornost strhli djs, kteří hráli na ostatních místech. Nicméně moje první zastávka na této stagi byla, když zde vystupoval Martin Eyerer. Jeho příjemné melodie mě donutily na chvíli zastavit a jak se říká nasát atmosféru trancové párty. Moji druhou zastávkou na této stagi bych datoval na vystoupení Michaela Buriana, kdy mě donutila zastavit na přeplněné stagi výborná deska od Alter Ego. V tuto dobu byl asi počet lidí na této stagi největší, když lidi tancovali na asfaltové cestě i za ní. Moje poslední zastávka byla ve chvíli, kdy se za mix pultem objevil Adam Sheridan. O tomto dji jsem slyšel samou chválu a proto jsem vyrazil zjistit, co je na tom pravdy. Tento chlapík a jeho pojetí trancu mě zaujalo, proto jsem zůstal o chvíli déle a vychutnával jeho energický set.


Techno stage
Na technu jsem slyšel kus vystoupení dje Orbitha, který mě vyloženě překvapil. Ačkoli nebylo tolik hodin, tak na jeho svižný mix tou dobou už dost lidí předvádí své taneční kreace. Po skončení jeho vystoupení jsem se přesunul jen na skok na hlavní stage, kde v tu dobu hraje Marco Zaffarano, kterého jsem slyšel jen velice krátce a proto se neodvažuji hodnotit jeho vystoupení. To co jsem slyšel po dobu mé účasti, bylo spíš poslechové než vyloženě taneční. Zpět na techno se vracím až na vystoupení Space Djz. Po mém příchodu jsem za mixpultem viděl pouze Jamieho, který dostává jménu jedné poloviny vesmírných djs. Později se připojuje i druhá polovička tohoto slavného dua, Ben Long a zeprve ted začíná ta pravá vesmírná show, jež je plná skrečování, takzvaného cutování a dalších efektů, jak to od těchto pánů mixu dobře známe. Jako vždy je to smršť rychlých mixů a tak se tentokráte za jejich exklusivní čtyřhodinový set muselo vystřídat nespočetné množství desek což budí při nejmenším respekt. Myslím, že jsem slyšel snad všechny desky, kterými jsou pro lidi známí. Nechyběly, ale třeba přimíchané hitovky jako je „Right Here, Right Now“ od Fatboye Slima a podobné. Snažit se udělat seznam zahraných tracků by bylo na hodně dlouho. Zmínil bych ještě lahůdku, kterou si pro nás připravil Ben Long. Nejen že vystupoval co by dj, ale i vystoupil i jako MC. To lidi postavilo do role účastníku jejich mixu, protože u známých desek a provolávaných frází směřoval mikrofon právě do davu. Na řečnické umění Bena se nejspíš už nemohl dívat Afrika Islam, tak se objevuje uprostřed mezi oběma djs a hostí se funkce třetího baviče na techno stagi. Celkově bych řekl, že tentokráte jejich mix působil rychlejším a tvrdším dojmem, což si myslím bylo způsobeno tím, že vystupovali na této stagi. Celkově však bylo vidět, že oblibě, které se u nás těší zdaleka neubylo. Druhou dvojicí djs, která nastoupila po nich byl Murphy s Fischerem. Přesto, že jsem neslyšel celé jejich vystoupení, musím uznat, že jen malá chvíle mi stačila na to, aby moje ruce a nohy nezůstaly v klidu. Vystoupení, které bylo bezesporu lahůdkou hard techno stage. Možná bych řekl, že dosahovali propracovanějších a přesnějších mixů než jejich předchůdci. Rodící se noví space djz je výstižný popis jejich mixu. Ten, kdo si toto nechal utéct přišel o dost. Po této dvojičce nastoupil dj Breeth a tím pro mě letošní summer of love skončilo.


Co bych považoval za mínus této párty? Místy pěkné fronty na barech, kdy mě docela překvapilo, že bary nebyly vyřešené jako loni. Na druhou stranu jsem byl potěšen cenami, které mi připadali přijatelné. I přes vyjádření pořadatelů je mínusem neúčast slíbených hvězd ( Jeffa Millse a Tigy ). Nevím jestli se dá považovat krytí různých účinkujících za mínus, ale právě tohle bylo pro mě jako člověka, který má o festivalu napsat, největší problém. Na další mínusy si nevzpomínám, nejspíš nebyly tak důležité, abych je tu rozebíral. Plus bych dal za účast lidí, kteří na festival dorazili a vytvořili tak výbornou atmosféru. Za největší plus celé párty považuji koncert Kraftwerk a atmosféru, která ho provázela. Ačkoliv jsem nenavštívil letos mnoho festivalů, tak bych řekl, že Summer of love bylo to nejlepší, co jsem z festivalové sezóny zažil. Počasí se taky vydařilo až na dvě malé přeháňky, proto když přistoupím k hodnocení, tak dávám 9 z 10 možných bodů. Ted trochu s odstupem času mohu říci, že povedená oslava narozenin a tak přeji tomuto festivalu minimálně dalších deset let úspěchu.