Česko-polské vztahy upevňoval v Roxy Skalpel

Polský projekt Skalpel pochází z Wroclavy a tvoří ho Marcin Cichy a Igor Pudlo. Těchto dvou chlapíků si všiml Dj Vadim a jejich produkce se mu zalíbila natolik, že s nimi spolupodnikl turné po Evropě. Vliv slovanského “bratrance” z Ruska a jejich velmi povedeného dema “Polish Jazz”, napomohl Skalpelu dostat se pod křídla slavného labelu Ninja Tune mezi pět a čtyřicet vyvolených uměleckých projektů. Za své působení v londýnském vydavatelství vydali dvě povedená alba “Konfusion” a “Skalpel” obsahující vydařené skladby “Break Out”, “1958” nebo “Sculpture”. Jejich muzika je založená na sběru a následného použití vysamplovaných zvuků polského jazzu šedesátých a sedmdesátých let, kterému tak dávají novou příchuť dvacátého prvního století.


Pražské vystoupení mě zajímalo velmi. Byl jsem zvědav, nakolik ovlivní česko-polská nevraživost, vstupné dvě sta a celkem neznámé jméno s puncem Ninja Tune návštěvnost a celkovou atmosféru koncertu. Marcin s Igorem začali několik minut po deváté a vůbec né tak z ostra, jak by název mohl napovídat, ba naopak pomelejšími skladbami ideálně zvolenými na rozjezd. Roxy k mému překvapení byla zaplněná solidně. Ze začátku byla na klukách vidět částečná nervozita nejspíš z obavy, jak budou Pražané reagovat a na obecenstvu jsem pozoroval jakousi strnulost v kombinaci s očekáváním co se vlastně stane. Dle mého se stalo dost a na lidech bylo vidět, že to přijali ale až po delší chvíli. Jejich produkce mi připomínala koprovou omáčku, která chutná málo komu a když už, tak to rozhodně není jeho nejoblíbenější pokrm. Já si ale na koprové omáčce rád pochutnám a nejinak tomu bylo i na tomto kocertu. Naštěstí nás tam takových nebylo poskrovnu, takže výsledek mého pozorování dopadl s potěšujícím výsledkem pro Skalpel. Postupně se přítomní začali pohupovat a na tvářích se objevovaly výrazy naprosté spokojenosti. Dokonce se to líbilo i mojí nové přítelce, které dechovka není cízí a koncert dvou divnejch postav za několika divnejma nástrojema beze strun viděla uplně poprvé.

Ve čtvrt na deset se poprvé za zády Skalpeláků, kde po celou dobu byla promítána celkem zajímavá projekce, objevilo "The End". Velmi mě překvapila reakce publika, včetně mě samotného, které nepřestávalo hlasitě děkovat a donutilo pokorně se uklánějící duo k návratu a to dokonce dvakrát! Hudební přídavky nebyli o moc kratší než samotný koncert a jejich obsahem byla tanečnější muzika, která nenechala jeden pár nohou v klidu.V závěru jsem si všiml náhlého oslabení zvuku a myslím, že to bylo způsobeno naprosto netaktním zásahem zvukařů Roxy z pro mě nepochopitelného důvodu, neb dva a dvacátá hodina ještě neodbyla. I po posledních úklonech umělců následovala silná děkovačka, takže spokojenost byla jasně na obou stranách.

Po Skalpelu nastoupil Dj Matoa velmi osobitým způsobem a tvářil se u toho, jako kdyby polkl všechnu experimentální hudbu světa. Nicméně se mi výběrem desek a jejich šikovným dokořeňováním v podobě scratchů trefoval výborně do noty, takže jsme v již liduprázdné Roxy vydrželi ještě nějakou tu chvíli.