Návyková chemie po pěti letech v Praze

Na cestu do T-Mobile arény v jsem se vydal v osm hodin, abych měl dost prostoru se rozkoukat, dostat dovnitř a nasát atmosféru před koncertem samotným. Čím více jsem se blížil, byla cesta problematičtější a vůbec by nebylo od věci si na cestu od metra k hale přibalit do tašky holinky a pláštěnku. Netrvalo moc dlouho a ocitl jsem se v útrobách hokejového stánku Sparty Praha. První, co mě uvítalo uvnitř, byla opravdu velká fronta ke stánkům s občerstvením v prstenci haly. V tu dobu rezignuji a vyrážím na nepříliš dobře vychlazené pivo v plechu na bar ve Vip zóně. Nemít tuto možnost, asi by to byl velký problém a důvod k hledání další mínusů. V tento večer většina přišla především za hudbou. Tak tedy hurá rovnou na věc. Jako předskokan byl zvolen dj James Holroyd, který před začátkem koncertu, naplánovaný na 21:45,  plnil úlohu „rozehřívače“ příchozích účastníků. V devět hodin byl parket na ledové ploše téměř plný a pomalu se začínaly obsazovat i ochozy. Lidi se v setu zmíněného dje chytali každého náznaku, připomínajícího sound Chems a patřičně na to reagovali. Čím více jsem se tu tři čtvrtě hodinu těšil na začátek, tím pomaleji mi utíkala. Pak zhasla světla.

Během tmy a úvodního intra, mimochodem pocházejícího z posledního alba „We are the night“, se pomalu spouštěla v pozadí první opravdová chemická reakce v podobě proudu stálé intenzity získaného elektro-chemickou energií. Trochu jsem to asi přehnal, když jsem poupravil definici z učebnice chemie. Prostě jinými slovy galvanizace. Hitovka „Galvanize“ byla první, která začala rozhýbávat kovové částečky, promiňte mi, chtěl jsem říct nohy přítomných od podlahy. Pohledy a aplaus směřoval jedním směrem. Na podium. To vypadalo jako monstrum z jiného světa. Pulty plné hraček na slučování, destilování a filtrování chemických beatů. To vše bylo na podiu, jež se nacházelo zhruba ve dvou třetinách haly a dost tak zmenšovalo prostor pro návštěvníky. Podle mého tomu bylo z důvodu zajištění pohodlí pro samotné hvězdy a jejich nároky. Hups, zpět do davu mezi chlapce a děvčata. Snad každý, ať disko super šampon, či zapšklý techno vyděděnec, jen stěží muže říct, že neslyšel to ono slavné „Hey boy hey girl“ z roku 1999. Skoku mezi chlapce a děvčata ovšem předcházela ještě další čerstvě dýchající substance s názvem „Do It Again“. Tento roztok se stal opravdu hitem a já po několikátém poslechu jsem jen pořád v hlavě opakoval, tím temným hlasem pronášené „... do it again ...“. Poté se pro rezervaci stavila i další - novější sloučenina s popiskem na skleněné zkumavce „All Rights Reserved". Následovaná dalším postarším hitem z minulého tisíciletí, kde bylo údajně všechno mimo kontrolu. A stejně tak se rozvíjela pecka “out of control“, ve chvíli, kdy byla hraná. Pokud se nepletu, byly to precizně promíchané hned 2 skladby do sebe. Přitom do prostoru pochodovaly figuríny a jejich počet se neustále zvětšoval a tempo „Chaplinovského pochodu“ taktéž. Nepopsatelně úžasná kombinace. To mě přivádí k animacím a k světelné show, která chemickou hudbu doprovázela. Troufám si říci, že přes jednoduchost promítaných animací, byly jedny z nejlepších, co jsem kdy viděl. Popisovat vám zde animaci "bloudění v lese", "listování ve stavebních nákresech starých chrámu", "děsivou hlavu klauna", či promítaný "ohňostroj z papírku" prostě skoro popsat nejde, bylo by to na další článek o tomto tématu. Animace naprosto geniální, světla byla také nadprůměrná, podpořená barevnými lasery. To jsem ale odbočil. Poté co dohrála "out of control" a odbylo se další „intro“ v podobě vyklidněného „Templation“ jsme se rozeběhli ke křehkému srdci kytarové hvězdy. Melodický mega hit „Star Guitar“ přibližoval koncert do jeho poloviny. Není čas si dojít na záchod ani pro pivo. Jeto jako v kině. Nemužete o nic přijít, protože je to napínavé a hodně vás to baví. V tu dobu jako na zavolanou přišla pauza. To je čas skočit se vyčurat, zapálit cigárko, koupit zlatavý mok a opět se pohodně usadit na ochozech. V druhé části Chems trochu povolili z tempa a výběru hitů, i když přeci jen se zde objevily věci jako, např. nejaktuálnější hit „We are the night“, který opět boří vše, co mu stojí v cestě a dokazuje, že Chems nepatří zdaleka do starého železa. V druhé půli se do davu pustili s dva roky starým koktejlem  „Believe", o chvili na to o další dva roky zpět k „The Golden Path“ až se na koneci dostali do jejich počátku k songu „Chemical Beats“, který vyšel na jejich prvním albu Exit Planet Dust v roce 1995. Koncert byl opravdu výjimečně poskládán a krom jmenovaných skladeb, zde zazněly ještě některé další, včetně přídavku, který naznačoval, že už nás chemičtí bohové mají dost, ať jdeme domu. „Leave home“ odstartovala přídavek a „The Sunshine Underground“ zavřela celý koncert. V tu dobu se už šlo opravdu domů. Světla se rozsvítila a čekání dlouhé pět let se zase změnilo v minulost. Snad se to další čekání na další vystoupení zkrátí, nechci moc, stačí mi, když bude jen poloviční, než to předchozí.

Do úplné spokojenosti mi už chyběly jen některé další hity, jako například „It Began In Afrika“, který taktéž sklízel velký úspěch, přesto zůstal pozapomenutý. Koncert byl celkově opravdovou lahůdkou, kterou si podle mých informací nenechalo ujít přes 7 tisíc lidí. Chemici v Praze nezahráli uplně přesně tak, jak se propagovalo, ale jejich vystoupení bylo hodně podobné, jak už to tak bývá v rámci tour. Party nechci nic vytýkat, i když by se snad mohlo, ale hudební stránka a animace na mě opět udělaly takový dojem, že pokud bych měl přistoupit k mému hodnocení dal bych 9,8 z deseti možných bodů.