Reggae pozdrav ze Španělska

Z černobílého letáku se v pátek odpoledne dovídám, že v městečku El Masnou, kde právě zastavujeme, se koná party s jednoznačným názvem Fire burnin reggae. Původně to sice vypadalo na odjezd, ale přitažlivost poznání místních umělců mi nedovolila sbalit krosnu a vydat se do daleka. A tak o půlnoci (hodinku po začátku akce) vyrážím na pobřeží a vůbec netuším, co mám od večera očekávat. V písku svítí barevné svícny, které lemují cestu k plážovému stanu (www.myspace.com) a už už se mi zjevuje první z dj´s avizovaných na letáku – dj Zion rock.

Chvíli naslouchám a zjišťuji, že ačkoli jsem stovky kilometrů od domova, nic se zas tolik nezměnilo. Hrají se ty samé desky, které pravidelně slýchám v českých hájích. Klasikové jako Bob Marley, Lee Perry jsou střídání současnými hvězdičkami Sizzlou, Capletonem a jim podobnými. Co se však značně odlišuje jsou lidé. Lidé na place nejsou uniformováni, všichni se nehonosí dredy a volným oblečením, naopak, většina z nich absolutně nezapadá do mé škatulkové představy „posluchač/ka reggae“. Vidím barevná číra a černé oblečení, „pankáčů“ je tu asi nejvíce, mezi nimi se v rytmu vlní postarší pánové, jimž sekundují odvážně oděné slečny. Ano, i tady se najdou staří známí zacuchaní volnomyšlenkáři, dlouhé sukně, šátky a barvy Ariky, ale nejsou v přesile a každý z nich má něco, čemu se říká STYL. Nevypadají jako stádo bratrů a sester, které ráno oblékla maminka do stejných úborů a poslala si hrát.

Lidé se baví. Všichni se všemi, s námi, sami… a působí tak uvolněně. Když zazní nějaká zaručená profláklá pecka, kříčí, pískají a zvedají ruce. To samé se děje i při hraní španělských desek, které mi však až na výjimky nic moc neříkají. Nastupuje druhý hráč – Bon selectah, který se více opírá do dancehallu, ale i na ten si místní skočí. Zabrousí i jinam, nežli na jamajské disko. Já oceňuji pár jazzových rytmů a staré melodie zlatých šedesátých. Je to fajnový poslech a celé to exotické okolí můj zážitek jen umocňuje.

Náhle hudba ztichne. Opět se kříčí a píská. Marně čekám, kdy se nasadí nová jehla nebo zapojí elektrika – až pochopím, že je konec. Tou dobou ručičky na hodinách ukazují 3. hodinu ranní. Přeci jen jsem si od nočních dravců Katalánců slibovala delší večírek, nicméně děkuji i za těch pár příjemných chvil, za pár prohozených slov a protančených písní v jemném písku. A doufám, že i nás jednou přejde ta potřeba vypadat tak zaškatulkovatelně!