Nouvelle Vague – líbivý zvuk z Francie

Nouvelle Vague – líbivý zvuk z Francie

01. 10. 2007  |  Autor: Pav  |  Komentáře (0)
Pražský Palác Akropolis je pravidelný hostitelem opravdu zajímavých koncertů. Bez nějak zvlášť větší reklamní kampaně bylo nekompromisně vyprodáno 27.09. na francouzský objev Nouvelle Vague, které nic netušíc zná každý z reklamy jednoho nejmenovaného „růžového“ mobilního operátora.
Večer, čtvrtek 27. září, bylo docela chladno. Přesto před vstupem do Paláce Akropolis, kde na dveřích visela cedule TODAY SOLD OUT bylo hodně lidí. Právě skončili předskokani Miou Miou. V časovém rozvrhu jsme počítali s prodlevou, která u koncertů bývá. A to jsme neměli dělat. Dle tváří dříve příchozích bylo jasné, že příště nesmí utéct pozornosti.

Vládlo velké horko a fronty na barech byly na pár minut. Nejmenší byla na Divadelním baru, odkud to bylo zároveň nejblíže k pódiu. Tedy nejblíže, co se týče vzdálenosti, ale stejně daleko, co se týče možnosti se ve vší slušnosti protlačit k prasknutí nacpaným hlavním sálem. Balkón nemělo ani smysl řešit. Zaujali jsme tedy místo u vstupu do sálu z Divadelního baru. Ačkoli jsme neviděli pořádně na pódium, užívali jsme si čistý zvuk a elektrizující atmosféru, aniž bychom museli někomu dýchat na zátylek, či někdo nám.



Když dostali v roce 2003 Marc Collin s Olivierem Libauxem nápad předělat new wave hitovky do rytmů bossa novy, zdálo se to jako dost ujetý nápad. Nouvelle Vague byl na světě. Dlouho to netrvalo a tito dva velmi zkušení hudebníci dovedli nápad k dokonalosti v podobě stejnojmenné desky, na které si vyhráli s hity od Joy Division, Depeche Mode, Dead Kennedys nebo The Cure.

Pro někoho, kdo opravdu umí, není problém během dlouhého a úspěšného turné zapracovat přímo na pódiu a nechat tak vzniknout základ pro druhé album Bande A Part, na kterém vynikají především cover verze Yazoo, New Order, Visage, Blondie a německých Bauhaus.

O tom, jak to v Nouvelle Vague funguje nás přesvědčili na pódiu ve složení Marc Collin – klávesy, Olivier Libaux – kytara, Gerald Toto – zpěv a kytara a Melanie Pain – zpěv. Velmi zručné hráče na kontrabas a perkuse se mi nepodařilo identifikovat ani po delším gůglování a prohledávání jejich vlastních stránek. Co naplat. Pro charismatického a usměvavého Geralda Tota, který nejen barvou pleti dal jasně najevo své severo-africké kořeny, nebyl pražádný problém ihned ovládnout natěšené publikum. Netrvalo to ani 15 minut a publikum již zpívalo, kdykoli se ukázalo. Melanie Pain, jejíž hlas všichni známe z televize a já ho například zaměnil za Skye z Morcheeby, se v šatičkách víly ladně pohupovala a když na ní přišla řada, melancholickým hláskem umlčela i ve zbytku koncertu hlučnější Brity i našince, kteří víc jak na koncert, přišli na pivko a pokec. Roh, kde měl své působiště kontrabas ovládla červená. Od hlavy až k patě byl v červené oblečený a obutý chlapík, který dal vyniknout svému umu při poslední skladbě koncertu The Killing Moon z posledního alba Bande a Part. Marc i Olivier vypadali tak nějak profesorsky. Přeci jenom oni nejsou frontmani ani extra baviči, oni jsou jen tvůrci a mozkem toho všeho hezkého, co vznikalo na pódiu.

Když se snažím si rozpomenout na přesné pořadí jednotlivých skladeb, nejde to. Po koncertu ve mně zůstala jen příjemná, jemná a tak nějak otevřená nálada. Téměř celý koncert jsem se usmíval. O trochu víc, když Gerald zajamoval do Frankie Goes To Holywood a u nás velmi populární vekslácké hymny Relax nebo když sálem začal dunit pravidelný rovný kopák u Sweet Dreams od Eurythmix. Let’s Dance v podání Melanie Pain dalo všem do úst automaticky text stejně jako u Love will tear us apart od Joy Division. Největší mela nastala, když do sálu vtrhly skrze Nauvelle Vauge Dead Kennedys a jejich flák Too drunk to fuck, při kterém se rozhodla Melanie pozvat pár vyvolených z první řady na vodku.

Přidávalo se samozřejmě. O první přídavku všichni věděli a čekali jej. Vždy to tak je přeci, že? Druhý už byl šikovně kamuflovaný a tak část publika se už skoro chystala odejít. Používám jako indikátor konce koncertu zvukaře a jeho chování. Málem na mě vyzrál, když sklopil lampy nad mixpultem a tvářil se, že musí teď všechno vypnout. Chvilku se čekalo, pískalo, tleskalo a nakonec se na pódiu objevil basák a zároveň zvukař opět rozsvícené lampy napřímil. Následoval bubeník a Melanie Pain. Už nikdo další? Tohle bude stačit. Nouvelle Vague se s Prahou rozloučili stylově. Žádný pořádný kotel, ale jemná
In A Manner Of Speaking.

Neuvěřitelně fungující komunikace mezi jednotlivými členy a publikem ihned zahání i jen malé pomyšlení, že o tento zážitek by se měli podělit ve větších prostorách než je Akropolis. Nouvelle Vauge patří do klubíků, barů a malých sálů, kde není nutné být nahlas, aby bylo slyšet.

Těšíme se na další koncerty v Akropoli. Již teď mohu slíbit reportáž z vystoupení Francouze Laurenta Garniera s kapelou. Ano, čtete správně. Tentokráte nepřijede s kufrem plným vinylů, nýbrž s partou muzikantů, se kterými si troufám tvrdit minimálně pohnou základy Paláce Akropolis.
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika