Cybertronic se konal v Brně už potřetí, z minula byl spíš znám jako rozporuplná akce, kdy nedojel jeden z hlavních headlinerů, Eric Prydz. Tentokrát tomu bylo jinak. Cybertronic nabídl velmi lákavý line-up a všichni dorazili.
Už téměř od začátku bylo jasné, že se Boby centrum nezaplní do posledního místečka tak jako na Apokalypse, což ale hodnotím pozitivně, protože se event obešel bez zdlouhavých front na barech, strkanicí na obou stagí, v prostorech se dalo dýchat a odbavení u šaten bylo také podstatně kratší.
U mě se začaly minuty akce odpočítávat od setu Orbitha, který mě velmi překvapil. Po svém setu na Elektře to tentokrát zkusil zcela jinak, a to, myslím nejen k mému překvapení, minimalově, což jsem u něj doposud ještě neslyšela. Respektuji nejen odvahu, zahrát zcela nově, a zvlášť minimal, kterému české publikum příliš neholduje. Nešlo ale jen o čistý minimal, Orbith se nebál „pomíchat“ i trochu jemného techno soundu, který si skvěle liboval za doprovodu pravidelných a jasných basů. Na základě ohlasů návštěvníci hodnotili jeho set vesměs pozitivně a diskutovalo se o něm jako o minimal - techno setu, kdežto druzí tvrdili, že Orbith zahrál svůj standard, jako všude jinde. S tím ale nesouhlasím, pro mě byl jeho set zcela něčím jiným, než na co jsem byla zvyklá z Elektry, kde jsem ho nedávno také slyšela. Proto hodnotím pozitivně, když má DJ více tváří a nebojí se je ukázat.
Potom už ale Laydee Jane přeladila do své tradiční tranceové polohy. Co si budeme povídat, i když byl její set nabytý těmi nejčistšími tranceovými melodiemi a byl velmi chytlavý, její neustálé několikaminutové nájezdy jsem nevydržela dlouho poslouchat. Skalní fandové trance a této DJane si ale set užívali očividně naplno a to, co se mně nelíbilo, jim naopak dělalo velmi dobře. Já jsem se přesto po krátké době přesunula raději na La Grottu, kde rozhýbával skalní fanoušky Rakušan Felipe. I když momentálně působí víc jako producent, na Cybertronicu předvedl skvělý výkon, v němž prolínal minimal a club techno zaobalené v nenápadných melodických linkách, zkrátka zahrál velmi příjemný a svěží set. Opět tu hrál roli onen minimal, ale zaobalený do příjemných melodií a hutných beatů. Set měl spád a bavil mě a proto si Felipeho zase ráda znovu někde poslechnu.
Poté se už ale všichni netrpělivě očekávali špičku světového tranceu. Těsně předtím ještě stihla zaznít hymna Cybertronicu, která během několika málo minut dovedla publikum k velkému aplausu, který byl zároveň bouřlivým uvítáním Sandera van Doorna, jehož set začal odbíjet něco málo po půl druhé. Už od prvních beatů bylo zcela jasné, že je Sander právoplatným headlinerem akce. Tentokrát trochu ubral na svém vyhlášeném tech tranceu a nechal se unášet spíš čistším, pouze tranceovějším směrem, což ale publiku vůbec nevadilo. Tracky jako King of My Castle, By Any Demand nebo Grasshopper potvrdily i těm, kteří ho neměli možnost slyšet na Sensation White, že patří zaslouženě mezi ty nejlepší DJs současné elektronické scény. Vkusné melodické linky včetně měkkých a občas i drsnějších podkladů utvořily našláplý set, kterému nechyběla tranceová jemnost, napětí a zasloužená odměna v podobě těch nejrozjetějších, nadupaných a nejlepších tracků nejen z vlastní tvorby. A dokázal to i těm, pro které trance není zrovna „best“ styl, což byl i můj případ.
Nám, ne-trance funs, to měl zanedlouho vynahradit náš „stary dobrý“ Mauro. Stalo se tak něco okolo čtvrté hodiny. Nastal tím jakýsi zlom akce, protože těsně po konci Sanderova setu zmizela spousta lidí nenávratně pryč, což považuji za nepochopitelné… Bohužel Mauro ukázal, že časy ne zas tak starého počinu Superclub jsou nenávratně pryč a nové album “Now & Then” udávalo směr celého setu, který se také nevyhnul minimalové vlně, tudíž to do nás „pěkně valil“ a proplétal od začátku až do konce hutným, kvalitním minimalem. Zvláštní ale bylo, že Picottovo podání bylo něčím jiné a bavilo mě, alespoň do své první půlky. Nebylo to jen o obyčejných smyčkách a zvucích, namixoval do minimalu jemné techno jako např. v tracku Contaminato, ještě víc to pak uměl vygradovat do nenásilného, ale přitom plnohodnotného nájezdu v tracku Evribadi , což bych zhodnotila jako největší um Maurova mixu. Bohužel i tesař se jednou utne a byl to i Picottův případ, kdy se od druhé půle přetransformoval do jakési minimalové křeče, která skomírala čím dál víc, že se nakonec publikum celou poslední hodinu vlnilo v naději, že to DJ ještě roztočí, ale nestalo se tak.... Až na úplný závěr mě ale potěšil trackem New Time, New Place, ze zmiňovaného Superklub. To byl ale poslední střípek, kterým ukončil svůj „odvážný“ set. Přesto musím říct, že mě Mauro nezklamal. Naštěstí neustrnul jenom v minimalovém oparu a nezapomněl na to, v čem je nejlepší, což je jeho typický techno sound. Při pohledu na znuděné publikum ale tuším, že Mauro u většiny lidí nezabodoval… bohužel.
Pak už se vrátilo slunce na plac, s příchodem Sana, dnes už úspěšného tranceového guru, kterého jsmě měli možnost slyšet na letošním Summeru, Transmission a teď znovu na Cybertronicu. Hodnotit jeho set nebudu, protože jsem ho neslyšela celý, nepochybuji ale o tom, že jeho klasický trance si vydobyl úspěch a rozboural tak mírně znuděnou a umrtvenou atmosféru po setu Maura Picotta. Takže, sečteno a podtrženo, prosincový Cybertronic hodnotím velmi dobře, a i když se mi na listopadové Apokalypse líbilo, na Cyberu bylo líp.