Report z koncertu The Whitest Boy Alive

Kapela The Whitest Boy Alive vznikla před pěti lety v Berlíně jako djský projekt. Ozvěny electra a housu při improvizacích tu a tam vystrkují růžky a oživují atmosféru klidného spříznění se zranitelným frontmanem. Nejen to výrazně přispělo k výbornému hodnocení jejich středečního vystoupení, které proběhlo v rámci Euroconnections v Paláci Akropolis. Jejich debutové album vydané v létě roku 2006 zdaleka tolik jímavé není. Až jejich první vystoupení v Praze mě utvrdilo v dojmu, že poloprofesionální zvuk je přesně ten, kterého se snažili dosáhnout. Výsledný dojem byl jedním slovem rozkošný.

Erlend Øye má bezpočet fanoušků, kteří s obdivem přijímají všechno, čeho se tento muzikant dotkne. Z části k tomu přispívá i jeho originální image. Rachetický ťuňťa v retro popelníkovitých brýlích obdařen hedvábným hlasem – no řekněte, kdo by odolal :-)



Začátek vystoupení byl avizován na půl osmou, ale kdo do Akráče už párkrát na koncert zašel ví, že příchod krátce po osmé je optimální. Avizovanou předkapelou byli Gang ala Basta, zároveň se na některých stránkách (např.last.fm) objevovala varianta v podobě pražské formace Southpaw. S oběma kapelami jsme měla tu čest mnoho let nazpátek a docela ráda bych si poslechla obě. Fronta na šatny nám ale zamezila vstup do sálu na dobrých pětadvacet minut, čímž jsme přišli o krátké vystoupení skutečných předskokanů Gang ala Basta.

Stage se přestavovala dobrou půl hodinku. Po nedávné rekonstrukci suterénu se zvýšil počet občerstvoven na tři výčepy, které toho večera jen velmi pozvolna uspokojovaly žíznivé návštěvníky. Bylo plno. Tento vzácný host byl u nás pracovně poprvé. Zrovna se mi vybavuje, jak Erlend v půli koncertu zavzpomínal na svou předchozí návštěvu Prahy. Bylo to před třinácti lety na výletě se svou školou. „And now I´m back! With my own band!“ Milé. My, kteří jsme absolvovali školní výlet do cukrovaru, Temelína a Hluboké to zpětně norským pubescentům srdečně přejeme :-)

A jaký byl samotný koncert? Prostředku pódia kralovaly kytary. Krom výše zmíněného Nora tvoří kapelu samí němci. Na tu basovou vládl Marcin Oz. Zručný klávesák Daniel Nentwig seděl za syntetizátorem Cromar a legendárními Rhody. Zcela vpravo si s paličkami v ruce každou minutu vystoupení vychutnával Sebastian Maschat. Během prvních dvou písní se ještě srovnával zvuk, basa byla příliš nahlas a upozaďovala nevýrazný zpěv a uťáplou kytaru. Brzy se ale zvukaři podařilo do sebe vpasovat všechny linky jak je potřeba, a tak konečně se i tradičně dobrý Akropolní zvuk přidal na stranu kapely. Co na studiové nahrávce jen těžko hledá zařazení, se na živo snáze definuje jako originální bělošský funk v příjemném indie popovém kabátě. Vlastního materiálu má zatím kapela jen pomálu, album Dreams jsme si poslechli kompletně celé. Kapela si ale vždy vypomůže několika covery – ať už je to depresivní Glory box od Portishead, diskotékový evergreen I like to move it od Real 2 Real, či nesmrtelná Music sounds better with you od Stardust. My jsme měli štěstí na Show me love od Robin S. To všechno s notnou dávkou humoru a nadsázky. A pak mi něco povídejte o chladných seveřanech. Úsměvných momentů byl bezpočet – ať už Erlend radil hloučku fotografů ať zkusí své aparáty aspoň na jednu písničku odložit na pódium, nebo se pustil do tanečků na židli. Klávesák nenechal nic náhodě a vylezl na své rhody a ve finále i basák otiskl tenisku na svou kytaru. Kapela byla výborně sehraná, okouzlil mě moment kdy si klávesák s bicmenem přehazovali přes pódium tamburínu, která dopadla pokaždé přesně do rytmu. Publikum bylo kapele bezvýhradně nakloněné, ale do zpěvu se mu moc nechtělo.

Ta muzika si na nic nehraje. Je asi přesně taková, jakou ji chtěli mít. Uvidíme, jestli jde jen o dočasné setkání několika hudebních cest, nebo jí už teď nenápadně dláždí potenciál pro další společná směřování.

Doporučuji shlédnout tato videa:

Kings of Convenience: I´d rather dance with you

Erlend Øye: Sudden rush

Röyksopp: Poor Leno

The Whitest Boy Alive: Golden Cage