Reportáž z deštěm protkaných Colours

Festival nás svým, díky stromům přívětivým, prostorem přivítal v páteční odpoledne. Slunce pomalu klouzalo po obloze, na scénu situovanou na Černé louce, se odebírala Bára Basiková se svou kapelou Precedens a na mě se usmálo první pivo. Jeho lahodnou chuť jsem vychutnával spolu s prvními tóny skladeb Basikové. Její hit Souměrná zněl zajímavě a koncert byl celkově dobrý, přesto se žádná emoční jízda nekonala. Přeci jen silná konkurence jmen tu více tu méně známých, ale téměř vždy světových umělců byla prostě obrovská. Jenže po Báře nastupovali jeseničtí Priessnitz a evidentně jim to bylo fuk. Jejich skladby s melancholickým nádechem, s jistým Jaromírem Švejdíkem s rukama v kapsách a kloboukem na hlavě, rozechvěly snad i klidné stromy a první velký zážitek byl na světě. Hity z posledního alba Stereo zafungovaly a hezky nás vypravily na cestu do druhé části festivalového areálu. Překročili jsme Ostravici a pod Slezkoostravským hradem vychutnali posledních pár tónů izraelské divy honosící se jménem Noa. A i ta hrstka tónů stačila k identifikaci arabských prvků okořeněných univerzálním popíkem, jejichž směs působila velmi energicky a skadba Ave Maria budila mráz ze spaní, aby se prohnal po zádech. Po té se už naše zvědavost upírala ke kultovním Happy Mondays. Tato anglická, již notně vyhraná partička, slibovala silný zážitek. Jenže ten se nekonal. Přinejmenším ne v takové míře, v jaké jsem jej očekával. Za zmínku stojí především zpěvačka Rowetta, která koncert utáhla za podpory tanečníka Beze. Díky těmto dvěma koncert stál za podívání, byť ne dokonalé. Snad kdybych měl jejich muziku více naposlouchanou, užil bych si je lépe, ale takto na mě působila tato dávka originálního propojení kytar s chicagskou house music příliš slabě. Následoval opětovný přesun na Černou louku na scénu Barvy a exkurze do nejzasších koutů hlasových možností. Hrdelní změť zpěvu a zvuků, mnohdy téměř nepochopitelných, byla jako jízda na houpačce a stála za ní kanadská zpěvačka Tanya Tagaq, mimo jiné známá díky své spolupráci s Björk. Chvílemi povedený rytmus, podpořený beatboxerem, chvílemi doslova avantgardní pojetí toho, čemu se snad dá ještě říkat hudba.
 

Tento výkon hodnotím jako zajímavý, tedy ani špatný ani dobrý, zato nezapomenutelný. A jako tečka se pro nás ukázalo být vystoupení kapely Hypnotix. Nebýt tolik unaveni, skáčeme do vzduchu snad ještě teď. Místo skočného tance však bylo pozorné naslouchání následované odchodem k zastávce s myšlenkami na den třetí, v našem případě druhý. Pátek byl nakonec takovou příjemnou procházkou parkem s bonusem v podobě výborných Priessnitz, krásné Noi a experimentální Tanyi Tagaq.

Sobota se sebevědomě tvářila jako nejsilnější a i nejdelší festivalový den a přítomní jí dávali za pravdu. Nás jako první do svého světa vtáhla Lou Rhodes na scéně Tent, což jak název napovídá, byl stan, který vcelku praskal ve švech. Dalo se do něj sice vejít, ale prodrat se ku pódiu bylo obtížné. A není se čemu divit. Lou působila v jednoduchých šatičkách a naboso jako víla, která nás přišla pohladit. Rozpad Lamb jí nic z jejího umu nevzal, spíše jí naopak posunul do intimnější polohy, kdy v nejsilnějších momentech máte pocit, že se roztékáte jako nanuk zapomenutý na lavičce. A ono to pomalu tak i bylo, poněvadž vedro v tu chvíli kulminovalo a snad díky skladbě Rain, byl festival po jejím koncertě svlažen první bouří. Lou nás však nenechala odejít bez majstrštyku ještě z dílny Lamb, zvaným Gabriel. Pouze s kytarou získala skladba tak křehký a dokonalý zvuk, že se člověk měl strach vůbec nadechnout a v tu chvíli jsem si říkal, že by svým přístupem, sem tam obohaceným nějakým tím vtipkem a s naprosto přirozenou komunikací s publikem, bez problémů utáhla koncert na scéně hlavní. Jediné co bych vytknul je situování pódia ve stanu u delší ze stěn, kdy tato varianta ubírala poměrně dost prostoru pro diváky. Po této chvilce v oblacích jsme se plynule přesunuli ku scéně hlavní, kde se rozjížděl Francouz Sergent Garcia. Jeho vystoupení bylo hezkým kontrastem k dění ve stanu. Divoké kombinace ska, hip-hopu či prvků salsy nenechaly nikoho chladným a snad aby se tančící nepřehřáli, ochladila je již zmíněná přeháňka. Ta vygradovala při vystoupení Lucie Bílé na scéně Barvy. Přemýšlím jak se k jejímu vystoupení postavit. Hlasově na tuto přehlídku zajímavých vokálů patří a hity zahrála opravdu snad všechny a tím pádem splnila, co se od ní očekávalo. Přesto ve mně její skladby vyvolávaly rozpačitý dojem. Přistoupil jsem tedy k její prezentaci jako k odlehčení a nakonec to šlo. Naprosto mokří jsme se posléze přesunuli opět pod hrad, kde se už pomalu chystala headlinerka festivalu Sinéad O´Connor. Malé pauzy jsme využili k prohlídce stánků nejen s občerstvením. A ze všech těch korálků, náušnic, obrázků, medovin a jiných pochutin, šla hlava kolem. Jako vysvobození se ukázala scéna přímo na hradě, kde probíhaly workshopy. A to zejména v rytmu flamenca či R´n B.



Po této malé exkurzi areálem se navracíme k centru dění a po malé chvíli se objevuje samotná Sinéad. Její jakoby nepřítomný výraz a tak trochu znuděný nádech mi zprvu připomínal všechna ta extravagantní gesta a měl jsem pocti, že z ní cítím určitý vzdor, vztek. Ale tato představa se postupně rozplynula. Sinéad zřejmě neměla náladu či se jí dotklo počasí, ale koncert to nakonec nebyl příliš prožitý. Bohužel. Co mě drželo nad vodou, byl set-list. Zaznělo poměrně dost skladeb z alba I do not Want What I haven´t got. Namátkou Black Boys on Mopeds, I am Stretched On Your Grave a samozřejmě nemohla chybět nesmrtelná Nothing Compares 2U. Za doprovodu kláves a akustické kytary, s pozměněnými aranžemi zněla výborně. Zbytek skladeb byl povětšinou z aktuálního alba Theology. Dala-li by do svých, tolik krásných skladeb Sinéad více emocí, nebylo by co vyčíst.

A to také nebylo v případě nástupců Goldfrapp. I kdybych snad chtěl být jízlivý, nevím co bych jim vytknul. Oni si snad zajistili i působivý doprovod v podobě blesků na tmavomodré obloze, která výborně ladila se scénou oděnou do fialová. Efektní světla a vkusná projekce jen umocnila zážitek, za nímž stála především zpěvačka Alison. Všichni muzikanti byli v bílém a ona efektní projekce nebyla promítána na klasická plátna ale na panely poskládané ze stébel slámy. Pódiu dominoval obří sloup s parožím, které vyvolávalo paralelu s motivem alba Seventh Tree. Vizuálně to byla pastva pro oči a sluchově ani nemluvím či nepíšu. Jedna perla střídala druhou a například Little Bird vyvolávala takřka psychedelické stavy. Goldfrapp předvedli velice kvalitní výkon a dali zelenou hudebnímu poznání, které je samo o sobě devízou Colours of Ostrava. Goldfrapp byli ve vynikající formě, a to i přesto, že do Ostravy dorazili z dalekého Balatonu. Dalším podobně lákavým projektem bylo vystoupení švédského projektu Koop. To nám bohužel vinou bouře uteklo. Respektive my jsme utekli, a to do stanu, kde svou ztřeštěnou jízdu zahajovalo Vítkovo Kvarteto.



Byla to taková sranda s tanečnicemi a pivem a hlavně v suchu. Z klesání do spánku mě ještě ke stoupání vybudil výkon kapely Please The Trees. Příjemná kytarovka na závěr a hurá sušit věci a spát. Čekal nás závěrečný den, kterému vévodili Gogol Bordello. A bohužel i déšť, který byl trvalejšího charakteru. Propadl jsem tak rádoby přínosnému povídání se známými o předchozích dnech, lapen chutí medoviny a taky stanem. Z pod jeho ochrany před deštěm jsme si vychutnali Dana Bártu s kapelou JAR a po té jsme zkusili zabojovat s přírodou a odolat nepřízni počasí s vidinou příjemného koncertu v podání Habiba Koitého. Ten se snažil na výbornou. Africké rytmy s jeho kytarou se hezky doplňovaly a kazily to pouze deštníky – slunce by se hodilo více. A k deštníkům mám malou a jednoduchou poznámku. Zakázat! Neškodnou plastovou láhev pronést nesmíte, samo že z bezpečnostních důvodů, nýbrž deštník, který se mi nejednou zapletl do vlasů a samý div, že ne i do oka, pronesete bez problému. Nemluvě o tom, že pár těchto monster roztažených před vámi, naprosto znemožní výhled na scénu. Tudíž, nechcete-li moknout, pořiďte si poncho, z deštníků, dá se totiž zcvoknout. Déšť ovšem nevadil stále víc s blížícím se vrcholem posledního dne. A když do toho Gogol Bordello práskli, déšť jakoby nebyl. Výborná tečka na závěr, která přitáhla snad všechny před hlavní Spektrum stage. Divoký mejdan mezi kapkami deště, jednou nohou v blátě. Věta Gypsy punkoví šílenci se vrací, aby zbořili Colours" z bulletinu platila beze zbytku. Energie tohoto multižánrového tělesa byla téměř neměřitelná. Gypsy punkoví šílenci v čele s Eugenem Hutzem udělali ze všech vytrvalců jeden velký kotel, který svou silou vodu padající z nebe ohřál téměř k bodu varu. Nuže nezbývá než poděkovat organizátorům, litovat, že nestihli jsme více, přeci jen jsme byli poprvé a jak jinak než těšit se na příští ročník.