Kapela R.E.M. patří bezesporu mezi to nejlepší, co může hudební svět nabídnout. Stále jsou však těmi fajn kluky co začínali jako studentská kapela ve vysokoškolském městečku Athems ovlivněná punkem a v neposlední řadě také zpěvačkou Patti Smith. R.E.M. působí dojmem naprosté pohody. Jakoby je právem nabytá sláva vůbec nezajímala a oni si stále hleděli své cesty. R.E.M. postupně stoupali vzhůru, aby v roce 1987 díky albu Document definitivně potvrdili svou pozici v džungli méně či více známých a především četných kapel. Svůj talent pro výjimečné skladby, jež dokázaly zaujmout doma v Americe i v Evropě znovu dokázali na albu Green a přes doposud nejúspěšnější tituly Out Of Time a Automatic For The People se dostali ke svému již čtrnáctému albu Accelerate.
A právě díky albu Accelerate se R.E.M. již po čtvrté do Čech vrátili. Vystoupili na Edenu, kde měli vystoupit již v roce 1995. Od té doby však prošel slávistický stadion rozsáhlou změnou a nutno říci, že velmi pozitivní. Stadion mě svým příjemným prostředím překvapil a dokonale připravil na samotné vystoupení. K projití mezi tribunami a nalezení toho správného místa pro poslech legendy mi hrála anglická kapela Duke Spirit. Nehrála vysloveně špatně, ale čekáte-li na R.E.M. těžko vás dokáže zaujmout něco jiného než právě R.E.M. Při onom čekání jsem si všiml při pohledu okolo sebe, že věkový průměr bude vyšší než jsem čekal. Člověk si přitom uvědomí jak dlouho již kapela působí a jak krásně dokáže spojovat a především hudebně ukojovat již několik generací. Jejich začátky se datují v roce 1980 a loni vstoupili do rock´n´rollové síně slávy. Ale do starého železa rozhodně stále nepatří. A že tomu tak skutečně je dokázali hned první skladbou. These Days svými ráznými tóny předznamenala svižnější pojetí hudební přehlídky. Setlist byl poskládán na výbornou a vyváženě obsahoval jak starší tak novější kousky z aktuálního alba Accelerate. Koncert ubíhal velmi plynule, podobně jako se střídaly obrazy na dvou LED panelech po stranách a pěti menších přímo na scéně. Tyto byly ve tvaru nestejně velkých obdélníků a tvořily výbornou kulisu pro Michaelovo poskakování v černém obleku s ležérně z kalhot lezoucí košilí. Zvuk byl vcelku dobrý, akorát v první půli byl na můj vkus příliš slabý. To se ale postupně zlepšilo a zahrané skladby vyzněly naplno.
R.EM. Man On The Moon live in Prague 17.8.08
Stranou nezůstala ani další z nepostradatelných postav kapely R.E.M., a to Mike Mills, který na malou chvíli v podobě jedné skladby odebral mikrofon Michaelovi a vystřihnul starou, ale stále příjemně znějící skladbu Don´t Go Back To Rockville z alba Reckoning. Za zmínku rovněž stojí skladba Let Me In z alba Monster, jíž si pánové střihli takřka akusticky na kraji pódia, stranou jakoby jen pro sebe. Tyto velmi působivé zážitky střídaly nové skladby, například Man-Sized Wreath a samozřejmě došlo i na hitovky, v nichž je rukopis R.E.M. s nádechem melancholie a podpis v podobě Michaelova rozechvělého hlasu nejčitelnější. Ať už to byla Losing My Religion, Bad Day či v přídavku zahraná perla jejich repertoáru Man On The Moon. Těm co zažili R.E.M. v live podobě poprvé dokázali proč jsou tak slavní, těm co poslouchají odlišný styl muziky dokázali, že se vyplatí občas překročit hranice žánrů, a těm co R.E.M. znají jako své boty dokázali, že nedělají chybu, když své fanouškovské ambice vložili právě do této kapely.